Hudební nakladatelství Českého rozhlasu – rodinné stříbro
Čtenáři Týdeníku Rozhlas jsou výjimečnou skupinou populace Česka. Skoro by se dalo říci, že reprezentují její statistickou chybu. Žádají náročné a především ověřené informace, čtou knihy, které vycházejí převážně v nízkých nákladech, vybírají si smysluplná divadelní i filmová představení, ničí redaktory časopisu záludnými odbornými dotazy, fandí veřejnoprávnímu rozhlasu, na jehož vysílacích frekvencích ladí své oblíbené pořady, a většinou milují hudbu. Mnozí vážnou, jiní kvalitní populární, další třeba dechovku, jazz i folk…
Kdyby tušili, že většina profesionálních, ale i amatérských orchestrů, kvůli jejichž koncertům jsou ochotni u rádia bdít do noci či přesouvat se kilometry daleko a rozhazovat úspory za živý poslech, využívá služeb Hudebního nakladatelství Českého rozhlasu, možná by byli potěšeni. Možná však i překvapeni, neboť jen menšina z nich, řečeno se vší úctou, tuší, že takové oddělení v rozhlase, který šíří své „služby“ především éterem, vůbec existuje.
Rodinné stříbro Českého rozhlasu tvoří archivní fondy. Pravidelní čtenáři Týdeníku Rozhlas v tomto okamžiku povzdychnou, neboť do hájemství rozhlasových pokladů, a buďme upřímní, mezi zaprášené police s archivním materiálem často neurčené provenience, vstupovali s redaktory jednotlivých stanic již několikrát. Ovšem málokdy jen za účelem hudebním – rozumějme tím hledání hudebních zápisů. Český rozhlas totiž disponuje i tímto bohatstvím. Ve svých útrobách ukrývá Fond hudebnin, dříve nazývaný Ústřední notový archiv. Není to nijak udivující, uvážíme-li, že součástí slavného Radiojournalu byl i jeho symfonický orchestr. A připočteme-li, že se počátky jeho vzniku datují do roku 1926, můžeme si zhruba představit, jakým množstvím titulů Fond disponuje. Vlastně nemůžeme. Je jich neuvěřitelných sto dvacet tisíc. Všech žánrů – počínaje 17. stoletím a konče soudobými skladbami.
NA ZAKÁZKU
Realita se dramaticky míjí s fikcí a bývá všední, nudná a mnohdy připomíná smirkový papír. Bez něj bychom však nezískali dokonale hladké, lesklé a zářivé plochy. A nějak podobně se to má i s notovými zápisy mimořádné hodnoty, jimiž Fond hudebnin doslova přetéká. Bohuslav Martinů, Josef Suk, J. B. Foerster, Václav Trojan, Oskar Nedbal ani Miloslav Kabeláč, abychom jmenovali jen namátkou, nenosili své skladby na „fochovku“ jenom proto, že pojali onen nápad, že toužili jednou být v archivu, byť oplývajícím mimořádnou pověstí. Dostávali od rozhlasu zadání. Obyčejné komerční zadání. Protože však byli neobyčejnými lidmi, vynikajícími skladateli, dokázali ho splnit, jak se dnes plevelně říká, s bonusem. S přídavkem vzácné kvality, hodnoty, která přestála ničivý atak času. Totéž se týká skladeb psaných pro Big Band Radio Praha, pro TOČR, případně i pro zpěváky populární hudby, v jejichž podání se tmavé noty měnily v evergreeny čili melodie předem odsouzené k nesmrtelnosti. Všechny tyto perly ve Fondu hudebnin najdete. Vždycky stačilo jen sáhnout a... byli jste v maléru. Spálili jste se o totiž o autorská práva. Kroutíte nevěřícně hlavou?
OKROUŽKOVANÉ CÉ
Copyright je zaklínadlo, které Harry Potter neznal, Joan Rowlingová ho ovšem dokázala používat s nonšalantní bravurou. „Right to copy“, lépe asi „the right to control copying“ znamená nejen v českém překladu přibližně „jestliže nebudeš respektovat autorská práva, koleduješ si o malér“. Radim Kolek, který v roce 2001 stanul v čele Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu, k tomu dodává: „Když vznikl orchestr Radiojournalu, což bylo v roce 1926, vzniklo současně i oddělení na vydávání not. Nakladatelskou a vydavatelskou licenci si Radiojournal historicky podržel i v souvislosti se svým časopisem, tedy nynějším Týdeníkem Rozhlas, a ta jaksi plynule fungovala až do roku 1933, kdy převzal vydávání Orbis (pozn.: od roku 1951 opět Československý rozhlas, od roku 1973 Rudé právo). Klasické zvykové právo. Když Československo zazvonilo sametovými klíči, zvykovým právům byl ale konec. Řízená privatizace porodila „nezvedené“ děti. „Do revoluce se u nás některá práva související s právem autorským prakticky nerespektovala. Stejným materiálem, tedy jedním bez uvedeného copyrightu, disponoval rozhlas, Český hudební fond i Supraphon. Od počátku devadesátých let se nakladatelé začali skutečně starat o svá práva a všechny problémy, které s tím souvisely, se musely začít řešit,“ říká Radim Kolek.
NASTUPUJÍ PRÁVNÍCI
Většina orchestrálních materiálů, které rozhlas používal k natáčení svých pořadů mezi léty 1948–1989, nebyla smluvně ošetřena takovým způsobem, aby autoři těchto děl nemohli uzavřít smlouvy s dalšími subjekty, a to i s těmi, které rozhlasu řekněme konkurovaly. Aby tedy vše mohlo řádně fungovat, muselo nakladatelství ČRo tyto „vady na kráse“ odstranit. Úkol jako stvořený pro právní oddělení. Ve hře však bylo mnohem víc: šlo i o to, nastavit pravidla tak, aby „poklady archivu“ mohl bez problémů pro své potřeby využívat nejen rozhlas, ale zároveň aby je mohl za určitých podmínek poskytovat i ostatním subjektům, tedy amatérským a profesionálním orchestrům. Právo však má své háčky a zákruty. Podle jeho paragrafů disponuje „duševním vlastnictvím“ pouze autor, nikoli organizace. Jak z toho ven? Nastavit dobře licenční smlouvu s autorem či dědicem a určit, kdo a za jakých podmínek bude s dílem nakládat. Pak už „stačilo“ uzavřít smlouvu s OSA (Ochranným svazem autorským) a nic nestálo v cestě zahájení nakladatelské a vydavatelské činnosti.
2001 – PŘELOMOVÝ ROK
Nosná idea, entuziasmus jedinců, spolupráce s odborníky, podpora dané instituce a usilovná práce. Spousta práce. Bez těchto atributů není šance realizovat projekt, i když je smysluplný. Bez těchto atributů by asi nezačalo smysluplně fungovat ani Hudební vydavatelství Českého rozhlasu. Rodinné stříbro prostě vyžaduje pravidelnou péči. A deset let už je dostatečně dlouhá doba, aby se mohlo trochu bilancovat. „Doufám, že si můžeme dovolit říct, že se nám původní záměry daří postupně realizovat. Držíme práva mnoha zajímavých titulů, spolupracujeme s dramaturgiemi stanice Vltava, Symfonického orchestru Českého rozhlasu i s dalšími profesionálními nebo amatérskými orchestry, našich služeb využívají hudební školy i laická, hudbu provozující veřejnost. Vydali jsme už na dvě stě padesát publikací,“ říká Radim Kolek.
EDIČNÍ PLÁN
Ediční plány jsou chloubou každého vydavatelství i nakladatelství. Co najdeme v katalogu hudebnin Hudebního nakladatelství Českého rozhlasu? Čtyři základní řady: Populární hudbu, Vážnou hudbu – Historickou řadu (Thesaurus Antiquae Musicae), Vážnou hudbu – Edici Českého hudebního fondu a Knihy.
Rozhlas byl vždy významným producentem populární hudby i jazzu a z těchto zdrojů pak čerpá řada Radioalbum. Vznikla v roce 2004 a snaží se uchovat odkaz českých písní v kvalitních hudebních úpravách. Najdete tu písně Semaforu, Hradišťanu, Osvobozeného divadla, Marie Rottrové i Evy Pilarové. Určeny jsou pro studenty ZUŠ i amatéry a upraveny pro zpěv a klavír.
Český jazz má řadu vynikajících skladeb, ale překvapivě se neobjevil nakladatel, který by o ně systematicky pečoval. Pokud tedy budete mít zájem o notové zápisy kompozic Emila Viklického, Antonína Gondolána či třeba Martina Kratochvíla, neostýchejte se. A jen pro zajímavost: tituly populární řady jsou vydávány i v Braillově písmu.
Aniž bychom chtěli populární hudbu podceňovat, protože zastáváme názor, že kvalitní hudba existuje jen jedna a na žánru nezáleží, vydávání takzvané hudby vážné s sebou přináší jistá specifika. Zvláště jedná-li se o skladby barokní a klasicistní, a to počínaje zpracováním pramenů. Proto nakladatelství vytvořilo speciální historickou edici (Thesaurus Antiquae Musicae, TAM), nad kterou bdí poučené oko editorů (např. Václava Lukse, Marka Štryncla a dalších). Sbírka rozhlasového archivu obsahuje 5402 vzácných autografů, starých tisků a dobových opisů, především českých autorů 17. a 18. století. Část sbírky je darem někdejšího ředitele OSA Karla Ballinga a do rozhlasu doputovala v letech 1932–1934.
Přibližně dvaceti tisíci tituly disponuje téměř kompletní produkce Českého hudebního fondu (ČHF), kterou Český rozhlas spravuje. Na základě vzájemných smluv natáčí a vysílá ČRo z tohoto depozita zdarma.
KNIHY A ZVLÁŠTNÍ PROJEKTY
Společně s Odborem komunikace a vnějších vztahů spolupracuje nakladatelství na projektech vztahujících se ke dni České státnosti. Hmatatelným projevem spolupráce jsou tři graficky velmi zdařilé publikace: Česká státní hymna (publikace o historickém kontextu vzniku písně Kde domov můj včetně vloženého CD, soudobé nahrávky orchestrální úpravy Otakara Jeremiáše pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a historické nahrávky z archivu Českého rozhlasu).
Prodaná nevěsta – komplet se dvěma unikátními nahrávkami (K. B. Jirák 1945 a K. Ančerl 1948). A nakonec soubor o obnovené premiéře filmu sv. Václav – němého filmu z roku 1930 s hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Publikace obsahuje dvě DVD, historický film s nově synchronizovanou hudbou a dokument Svatý Václav – světec, kníže, legenda.
PLÁNY PRO PŘÍŠTÍ ROK?
Je jich mnoho, těžko je všechny na několika řádcích postihnout. Proto připomeňme pouze ty nejbližší. Hned počátkem roku budou dokončeny dva rozsáhlé projekty: dvě části opusu Zlatá brána Václava Trojana, Jaro a Zima, které doposud nebyly zpracované. „Byla to obtížná práce,“ vzpomíná Radim Kolek, „rukopis je místy špatně čitelný. Popud k vydání dal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, protože chce celý cyklus orchestrálně uvést a tyto dvě části mu chyběly.“ Druhým projektem je spolupráce se stanicí ČRo 3 – Vltava na cyklu filmové hudby. Jedná se o suity, které budou obsahovat reprezentativní výběr české filmové hudby (Svatopluk Havelka, Luboš Fišer, Jiří Sternwald, Zdeněk Liška). Suity budou uvedeny v rámci abonentní sezony SOČR a záznam též v rámci koncertní sezony EBU.
Hudebnímu nakladatelství Českého rozhlasu se úspěšně podařilo zaplnit mezeru, která na trhu s hudebninami vznikla. Specializuje se na vydávání skladeb českých autorů, ale především se snaží navázat na bohatou tradici Radiojournalu. Můžete namítnout, že je ve výhodě – disponuje přece archivem čítajícím na sto dvacet tisíc titulů. Ano, rodinné stříbro... Jak jen se vyplatí o něj pečovat!
