Josef Fousek

Nikdy jsem se pevně nerozhodl, zda mám radši město nebo přírodu. V posledním čtvrtetí svého života vyhledávám přírodu.

Na nebi nad Švihovem zářil měsíc. Vraceli jsme se z koncertu. Moje žena zapnula rádio. Ozvala se smutná zpráva. Zmlkli jsme, vzpomínky se nastěhovaly do našeho auta.

Podivuji se těm, kteří dosáhli jakéhosi úspěchu, společenského postaveni, zbohatli a stanou se ve své povýšenosti i směšnými...

Nedovedu si představit mladou dámu, maminku, slečnu, aniž by měla u svého líbezného ouška bakelitovou krabičku zvanou mobil...

Jsou lidé, kteří tvrdí, že na světě není nic k smíchu. Že - werichovsky řečeno - sranda je chabou náplastí na starosti, které nám šlamastyky života skýtají.

Zůstávám romantickým snílkem na cestě za obyčejností a posvátností života. Mé boty se dotýkají dlažby v ulici a radují se z každé vlídné písně.

Zůstávám romantickým snílkem na cestě za obyčejností a posvátností života. Mé boty se dotýkají dlažby v ulici a radují se z každé vlídné písně.

Je to má vina, že opomíjím vzdělávání. Nechci si přiznat, že patřím do starého železa. Mám zmatek v mysli. Do mých letitých uší vlézají slova a výrazy, které nechápu...

V roce 1979 jsem se stal hostem pořadu Miloslava Šimka Zavěste prosím, volá Semafor. Do svých písní a epigramů jsem opatrně zasazoval satiru...

Nechápu, proč se říká psí počasí. Miluji psí národ. Vždyť je to jediná společnost, které se můžeme svěřit se svými starostmi a nemusíme jí platit za lásku.