Josef Veselý

„Co ušetřily válečné bouře a požáry po tolik věků, cizozemec do Čech přistěhovalý posléze zkazil, a za tu zkázu dal si hojně platit.“

Název této schůzky se skládá ze dvou cizích slov, která – jsou-li užívána každé zvlášť - zná důvěrně i naše, 21. století.

Pozvali jsme vás do začátku 18. století, kdy na trůn (i ten český) usedl poslední Habsburk. Že se vám to nějak nezdá?

Ten člověk měl osud věru neutěšený. Nejenom proto, že zemřel ani ne sedmačtyřicetiletý. On jako by si se svým životem nějak nevěděl rady. Ale malíř byl nad jiné.

„Brandl byl umělcem, který uslyšel pod těžkým příkrovem doby hlas života. Ve svém díle dával promlouvat touze po lidské svobodě a vnitřní nezávislosti.“

Jeden historik označil Leopolda I. jako „nezrozeného k moci“ a další životopisec vtělil do podtitulu svého díla věnovaného Josefovi I. epiteton „zapomenutý císař“.

„Praha se mi prostrannější i lidnatější zdála nad Florencii. Též jsou ulice širší a okna paláců a domů krásných zde ze skla jsou.“

Vydejme se opět do prvních let osmnáctého století, a ze všeho nejdřív nahlédněme do jedné z mnoha pověstí, které o této osobě vznikly a které jsme minule nedokončili.

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel.“

„Já, Kryštof Václav hrabě z Nostic, jsem vyrazil na cestu v 56., respektive v 57. roce svého života se svou milou manželkou Marií Julianou a slečnou Alžbětou.“