Josef Veselý

„Čechové rozhodli se zvolit správce, mezi nimiž za přední byli pokládáni Ptáček a Menhart. Po nějakou dobu trvala nesvorná svornost.“

Dlouhá siroba koruny české a marné namáhání ukončiti ji daly příčinu k výjevu neobyčejnému a značnému pro tehdejší smýšlení obecného lidu v království.

Dostáváme se v našem toulání na začátek bezkráloví. Trvalo 14 let. Těsně před ním – po bitvě u Lipan – si trůn Českého království vyzkoušeli krátce hned dva panovníci.

Když v pondělí po Neposkvrněném početí Panny Marie roku 1437 zemřel císař Zikmund, kníže Albrecht Rakouský s dalšími pány ho převezl do Varadína a tam ho pochovali.

„Toho roku 1437 po svatém Václavu pan Jan Hertvik z Rušinova, Chval z Říčan, Beneš z Mokrovous vyhlásili nepřátelství císaři a spolu s nimi také kněz Bedřich z Kolína.“

Zikmund vyslal pana Hynce Ptáčka s vojskem, aby toho člověka, pana Roháče z Dubé, ztrestal. Obléhání Sionu trvalo čtyři měsíce.

Když opustil koncem svého života Žižka táborské bratrstvo, přidružil se Roháč s ním k rozšířenému a nově zřízenému bratrstvu orebskému a účastnil se v něm všech bojů.

Panování krále Zikmunda, ačkoli krátké, stalo se jediným řetězem nepřetržitým útrap a zklamání pro všechny horlivější podobojí. 

Kompaktáta. Tímto slůvkem se označuje úmluva. V našich dějinách jsou to pak zcela určité úmluvy mezi českými kališníky a basilejským koncilem.

V neděli po Božím těle (30. května roku 1434) stalo se toto: