Josef Veselý

Začněmež možná (pro někoho, ba snad pro mnohé) trochu nečekaně: České dějiny nejsou nijak krásné.

Vřele vás vítáme na scéně české historie. I tentokrát budeme hovořit o našich předcích, tentokrát o těch, kteří žili, milovali a pracovali před více než dvěma staletími.

Vydejme se do domu v ulici Anežské na Starém Městě pražském a odtud poputujeme do domu U Zlatého půlkola vedle Železných dveří v Michalské ulici.

Dnes se zaměříme na jisté dva muže, které na stránkách našich dějin nemůžeme opomenout.

Ještě jednou se pozastavíme u jedné z těch osobností, jejichž jméno by zapadlo v prachu zapomnění, kdyby si jej nevšiml autor, povýšený na vykladače našich dějin.

Toho dne, v pondělí 29. října ráno, když se ubíral Věk do koleje, bylo sychravo, nepěkně a mžilo, a nepodobalo nikterak, že se zatažená nebesa vyjasní.

Opět se scházíme s českou historií, abychom nad ní chvilku popřemýšleli a případně z ní vyvodili potřebné naučení pro přítomnost.

V evropských válkách pouze ve letech 1792 až 1815 sloužilo prý ve francouzské armádě postupně čtyři a půl milionu mužů. Z nich asi 300 000 padlo v přímých bojích.

Změna, kterou prošla škola ještě za Marie Terezie, byla závažná. Přitom nešlo jen o děti, ale taky o dospělé.

Na dnešní, v pořadí šestisté třicáté osmé schůzce, ocitli opět na jedné odbočce. Člověk, ocitne-li se na odbočce, najmě na odbočce historické, by měl využít příležitosti.