Josef Veselý

Scházíme se opět nad českou historií, abychom nad ní chvilku popřemýšleli a vyvodili z ní potřebné naučení pro přítomnost.

„Když čas přišel a všecko to, čehož k cestě tak daleké bylo potřebí, bylo zhotoveno, nejprve vykonali jsme pobožnost, jeden každý podle svého náboženství.“

Gaius Tullius Cicero jako první vyslovil myšlenku, že „historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob.“

Václav Hollar: narodil se na prahu bouřlivého století, které mělo v ohni a dýmu třicetileté války otřást všemi dosavadními duchovními i mravními jistotami.

Je čas na zastavení, i když (po pravdě) nebude to žádný odpočinek. Tentokrát se budeme věnovat zločinu a trestu, jak je chápali naši předkové před třemi a půl stovkou let.

Sotva oschly podpisy na mírové vestfálské dohodě, sotva opustily poslední švédské posádky svá ležení na Moravě a v Čechách, ukázalo se, jak slabá je diplomacie.

Ferdinand III. vkládal velké naděje ve svého následníka, staršího syna, jenž nesl stejné jméno jako otec.

Na venkově se v dobách po třicetileté válce setkáváme s poměrně ostře rozlišenou škálou poddaných od statkářů a chalupníků, přes podsedky k baráčníkům a podruhům.

Nejenom režisér dejme tomu filmový, divadelní nebo (abychom nechodili daleko) rozhlasový může nakládat na bedra svých poddaných.

Starší učebnice dějepisu vnukly zběžně orientovanému člověku představu, jako by katolictví samo o sobě bylo vůči jiným vyznáním mnohem nesnášenlivější než protestantství.