K historii Československého (Českého) rozhlasu: Výroba notových materiálů
U příležitosti 20. výročí založení Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu zveřejňujeme výběr z cenných vzpomínek našeho kolegy a dlouholetého „rozhlasáka“ Zdeňka Jeřábka, které se týkají dobových technik výroby notových materiálů.
„Od samého počátku vzniku hudebních těles Radiojournalu (předchůdce Československého rozhlasu) byla zřejmá nutnost pořizovat notové materiály. Jejich shromažďování a uchovávání vedlo logicky ke vzniku hudebního (notového) archivu. K tomuto účelu vedla řada cest. Vedle nákupu a výpůjček notových materiálů se stávají nepostradatelnou součástí také „v ruce" pořizované opisy a rozpisy konkrétních titulů. Za tímto účelem pak vzniká postupně síť notografů. To vše se děje v součinnosti s rozvojem hudebního vysílání. Vezmeme-li v úvahu, že ve 30. a 40. letech minulého století vzniká hudební program téměř výhradně jako živé vysílání a obsáhne denně značné časové rozpětí mnoha hudebních žánrů, není těžké si představit, kolik bylo každý den k produkci nutno přichystat notových materiálů.
V té době již etablovaný Ústřední hudební archiv (ÚHA) v Praze, pod prozíravým vedením prof. Karla Kopeckého, disponuje zavedeným systémem pořizování notových materiálů. Samozřejmě kromě Prahy existovaly pobočky nebo partnerské vztahy s archivy v Bratislavě, Brně, Ostravě, Plzni, Košicích nebo Českých Budějovicích.
Co se týká způsobu a zásad jak se při výrobě postupovalo v době 70. let, kam sahá moje zkušenost, užívaly se zejména rukopisné techniky tak, jak se ustálily v dobách předešlých. Jednalo se tedy o klasický notový papír (dvojlist tzv. béčkového formátu), inkoust, pero a psávalo se i tuší pomocí redispera. Pokud bylo třeba něco namnožit, vytvořit kopie, což se týkalo hlavně sborových partů, užíval se cyklostyl. To znamená, že bylo potřeba vytvořit matrici na tzv. kovolistu (tenké hliníkové fólii), který se vytvářel pomocí speciálního psacího stroje. K této práci byl vyškolen notograf či tiskař. Cyklostyl (mimeograf) jako přístroj nebyl pochopitelně na pracovišti ÚHA, ale za tímto účelem se docházelo do podnikové rozhlasové rozmnožovny. Vícestránkové materiály se rovnaly (neboli sesazovaly) a lepily pomocí všech, kdo byl na pracovišti právě k dispozici. Pokud bylo třeba vyrobit tvrdou vazbu partitury, využívalo se podnikové knihvazárny, která disponovala profesionální knihařskou technologií.
A právě v těchto 70. letech lze spatřit snahu využít nástup modernizujících se tiskařských (resp. rozmnožovacích) technologií. Jedním z prvních pokusů, alespoň pokud šlo o rozhlas (ale také výrobu v ČHF), byl tzv. ubix – vznik kopií „osvitem". Leč – papír se do stroje zakládal v rolích a požadovaný formát se střihal. Výsledkem bylo, že se jednotlivé stránky kopií kroutily a pochopitelně nedržely na pultech orchestru. Navíc bylo možné vytisknout kopie pouze jednostranně a barva (čerň) často nebyla fixní a rozmazávala se.
A proto byly velkým plusem v následujících letech první xerokopie! I když stále ještě jednostranné, co do kvality tisku stálé a kontrastní a tedy dobře čitelné! Vícestránkové party se lepily buď do hřbetu, ale i do tzv. „harmoniky". Pro celý rozhlas a tedy i pro Fond hudebnin byla k dispozici pouze jediná podniková rozmnožovna, tudíž množení notových materiálů bylo často k nedočkání. Proto jsem i já sám čím dál tím častěji využíval kolegiálního pracoviště, výroby Českého hudebního fondu na Praze 1 v Haštalské ulici.
Někdy kolem roku 1996 nastává kýžený okamžik, to již Fond hudebnin sídlí v Londýnské ulici, kdy jsme získali svůj vlastní stroj xerox a k němu příslušnou dodávku papíru. Jen pro upřesnění: veškeré požadavky Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) na kopie notových materiálů byly i nadále směrovány právě na pracoviště Fondu hudebnin, které zajišťovalo nadále programové požadavky dramaturgie, hudební režie, dirigentů, nástrojových skupin orchestru i jednotlivců."
Na osobnosti a události v historii notového archivu vzpomíná Zdeněk Jeřábek, zaměstnanec Fondu hudebnin a archivář Symfonického orchestru Českého rozhlasu v letech 1975–2014, také v brožuře k 20. výročí zde.
Děkujeme MgA. Miloslavu Novákovi Ph.D. za digitalizaci historických fotografií z obrazového archivu ČRo.
