Lukáš Jelínek

Brzy už pomalu nebude dne, kdy by pražské Václavské náměstí neopanovala nějaká demonstrace. Nejčastěji se shlukují hlasití odpůrci vlády, naposledy tam byli v pátek.

Miloš Zeman, který řadu ústavních činitelů nepozval na oslavu státního svátku, i ti, kteří pozváni byli, leč rozhodli se nepřijít, povýšili spory nad poselství 28. října.

Jde do tuhého. Co nevidět se ukáže, kdo ze zájemců o prezidentskou funkci je s to obstát v osobních soubojích, kampaních i antikampaních.

Mysleli jste si, že máme desítky politických stran a hnutí? Chyba! Ve skutečnosti jsou jich tisíce. Slýcháme, že něco jiného je politika na centrální a na lokální úrovni.

Pacifisté až za hrob citují větu, pod níž je podepsána americká spisovatelka Pearl Bucková: „Máme vás vojáků až po krk! Nic neděláte a vyžadujete, abychom vás živili.“

Kdyby senátní volby pasovaly na referendum o vládě strany Fialovy středopravicové koalice, mohly by se teď naparovat, jak dobře to dělají a jak jim lidé tleskají.

Lídři míní, život mění. Apel šéfů vládních stran, aby městské koalice kopírovaly tu celostátní, nepřekvapil. V jejich zájmu je postupovat co nejkoordinovaněji.

Už poněkolikáté se po vyhlášení volebních výsledků ptáme, kam zmizela levice. V pravé části spektra sledujeme ovoce, které přinesla spolupráce ODS, TOP 09 a KDU-ČSL.

Předvolební kampaň je vždy nápor na nervy. Strany se vemlouvají víc než jindy a i metody, po nichž sahají, nejsou často férové.

Proces, k němuž se dlouho schylovalo, je tady. Čím větší rozruch jej ale doprovází v ulicích, tím klidněji se vyvíjí v jednací síni.