Národní i světová kultura. Český rozhlas musí nabídnout obojí.

Vážený pane ombudsmane,

již mnoho let poslouchám stanici Praha, která se hlásí jako Dvojka. Souhlasím s posluchačem, který telefonoval do jednoho pořadu, že na Dvojce není slyšet jiná hudba než taková, která by se dala popsat jako anglosaská a afroamerická. Slyšet je všude. Nejenom v Českém rozhlase slyším hudbu vybrané produkce, kterou v množství a stylu mohu zařadit jako odpad.

Slyšet jinou hudbu jako je česká dechovka, lidová hudba, to je vzácnost. Naše hudba – dechová a lidová především – vytváří národní podvědomí, náležitost k území a hrdost na své předky, na to co dokázali. Národní hrdost chci předat mým potomkům. Vím, že to není
„trendy“ a „outfit“ vysílání ve shodě s „multikulti“ linií a odnárodněním. Na všech stranách vidím ústupky mohamedánům, aby ani náznakem nebylo dotčeno jejich politicko-náboženské cítění. Právě proto sdělovací prostředky, a Český rozhlas především, mají podporovat
národní cítění.

Podobné stanovisko je možno zaujmout k cizojazyčným názvům a tvrdému potlačování angličtiny. Pokud si porovnám to, že Slováci jsou dabováni do češtiny, ale anglické texty ne? Slovenština jako příbuzný jazyk je Čechům srozumitelná od kolébky. Je škoda, že je v ČR likvidována. Angličtinu se musí učit! To je především otázka filmu a televize. Pokud se někdo odvolává na to, že vysíláte folk, country atd., není to národní písnička.

Koncem minulého roku zemřeli zpěváci působící na „západní“ scéně. Jako vzpomínka byly u této příležitosti vysílány jejich písničky. Ale neslyšel jsem ani jednu vzpomínku s písničkou od Alaxandrovců! Proč? Jsou z východu? Nejsou kvalitní?

Pane ombudsmane, omlouvám se za dlouhé a trochu zmatené psaní a zůstávám s přátelským pozdravem.

Zdeněk Šustr

Vážený pane Šustře,

děkuji Vám za upřímný názor a budu stejně upřímný jako Vy. Souhlasím s Vámi, že kdyby se srovnatelná katastrofa týkala některého z významných hudebních těles z jiné části světa, její tvorbu by patrně média připomněla ve větší míře.

Odpovědi na otázky, které kladete, nejsou jednoduché. Rozhodně vylučuji jedno ústředí, kde by se plánovala nějaká jednotná strategie. Byl jsem řadu let šéfredaktorem Týdeníku Rozhlas, nyní mám možnost účastnit se porad vedení Českého rozhlasu a žádné příkazy či rady, jak psát a vysílat, opravdu nemohu potvrdit.

To odnárodnění, o němž píšete, je spíš pocit vyplývající z komerčního tlaku univerzální pop kultury, která nezná hranice. Ovšem činnost Českého rozhlasu velmi striktně stanoví zákon o Českém rozhlase a v něm je výslovně stanovena povinnost rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky.

Cesty, jimiž Český rozhlas působí v tomto duchu na posluchače, nelze v jednom dopise vypočítat. Například výchova dětských posluchačů Rádia Junior probíhá vysloveně v duchu úcty k hodnotám mateřského jazyka a české kultury. To samé platí o stanici Vltava, ale také o Dvojce, kterou kritizujete. Dvojka vysílá 70 % české hudební produkce.

Váš dojem, že se až příliš dbá na práva a kulturní identitu jiných národností a náboženství, možná vyplývá z korektního přístupu redaktorů Českého rozhlasu, lépe řečeno z jejich povinnosti zamezit jakýmkoli vystoupením, která by směřovala vůči názorovým, náboženským, národnostním či například sexuálním menšinám.

To ale není totožné s procesem odnárodnění. Pokud by něco takového veřejnoprávní rozhlas umožnil, zpronevěřil by se zákonu, na jehož základě vysílá. Nicméně souhlasím s tím, že národní identita není hodnota jednou provždy daná. Je třeba ji rozvíjet, kultivovat, bránit ji ve světě silných tlaků globalismu. Činí to všechny moderní evropské národy a český národ není výjimkou.

V tomto smyslu rozumím Vašim poznámkám. Způsoby, jimiž tak činí a bude činit Český rozhlas, jistě je možno kritizovat, taková zpětná vazba je v každém případě užitečná.

S pozdravem a přáním všeho dobrého

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu