Natírání narůžovo?

Dobrý den.

zaráží mě, jak ve vaší dokola se opakující a vnucující se sebereklamě na můjRozhlas mluvíte medovým hlasem třeba o tancích, co byly nezvané, a vy jste byli u toho. Tak přidejte ještě tohle, medově, prosím:

"Když se dělaly monstrprocesy, když se popravovalo... byli jsme u toho." Ať je to upřímnější, při čem také rozhlas naopak asistoval a posluhoval a nepravdivě informoval.

Mám Český rozhlas rád, ale nemusím natírání na růžovo. To trhá uši a je doufám pod vaší úroveň. Více sebereflexe, prosím.

 Děkuji.

 S úctou

M. M.

_______________________________________________________________________

Vážený pane,

Podatelna Českého rozhlasu mi předala Váš dopis. Děkuji Vám za něj. Myslím, že jsme ve shodě. Souhlasím s tím, že každý z nás by měl poctivě reflektovat vše, co učinil, a nezastírat nepříjemné nebo nepěkné věci. A to platí i pro kteroukoli instituci. Jde snad jen o formu a funkci takového procesu, který může být velmi užitečný a očistný. Když se jde někdo představit do nového zaměstnání, nebude jistě vzpomínat na průšvihy a problémy, které má za sebou. Když někdo jde přebírat vyznamenání, nečekáme, že se v té chvíli dozvíme o temných místech jeho života. A když instituce připomíná v několikavteřinovém klipu svoje sté výročí, je pochopitelné nebo aspoň obhajitelné, že se soustředí na pozitivní momenty. To bych nevyčítal nikomu ani žádné instituci.

Problém by byl, kdyby někdo o sobě šířil falešný obraz tím, že by „zametal stopy“, upravoval by historii, odmítal by přiznat bolavá místa, falšoval by historickou paměť. Pro mne je důležité, že Český rozhlas projevuje značnou míru sebereflexe v pořadech, které mapují mnohdy méně slavné kapitoly jeho minulosti, ať už jsou to ostudné antisemitské skeče za protektorátu, nebo třeba Vámi zmíněné reportování pracovníků Čs. rozhlasu z politických procesů, anebo vyházení skvělých rozhlasáků po roce 1970. O tom všem připravuje dokumenty a to vše je také pravdivě popsáno například v publikaci Od mikrofonu k posluchačům vydané v roce 2003. Tu knihu jsem pomáhal připravit, proto vím, kolik nepěkných, tíživých informací  o minulosti Českého rozhlasu je v ní obsaženo. A považuji to za správné. Na druhou stranu, v negaci se nedá žít. Ta ochromuje. Je třeba najít tu správnou míru poměru mezi vědomím chyb a selhání a pocitem hrdosti na to, co se podařilo. Váš dopis beru seriózně jako užitečnou zpětnou vazbu.

Srdečně zdraví

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu