Dagmar Ruščáková

Ležím v posteli a podle svého zvyku se s chutí zamotávám do měkoučké péřové deky. Jenže místo poklidného usínání na mě leze horko. Odmotám se.

Dívám se maličkou fenku, živě komunikující se svou paničkou. Špičatý čeníšek na kulaté hlavě má zdobený nesmělou řádkou fousů.

Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti - tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli…

Obvykle to začíná až někdy v půlce února, ale letos to bylo jiné. Byl sotva konec ledna, když pro mě tlak zimy a tmy zesílil k nevydržení. Potřebovala jsem barvy. Nutně. 

Jdeme s Ari po lesní cestě, když se proti nám objeví starší paní s malým pejskem. Honem sahám po psím postroji, abych si vzala bílou vlčici k noze. 

Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je!

Další všední den. Hlad narůstá. Frustrace také. Co si mám dát k obědu, když mě den za dnem vařit pro jednoho prostě nebaví? Jistě, existuje spousta rozumných řešení.

„Bzzz, bzí, brrumm…“ Od pusy mi jde pěna a mám dojem, že se mi oči v důlcích protáčejí. Kde se, sakra, ta věc vypíná? Uf, povedlo se. Nakonec. Ne, nemělo jít o horor!

Krájím maso na oběd a opět se mi sevře srdce. Nikdo tu neloudí! Neklopýtám o velkého vlkošedého psa s rozesmátým pohledem.

Vždy se mi moc líbila představa novoročního začátku v podobě čistého, nepopsaného listu papíru. Nic není zmuchlané, omatlané, žádné škrtance, křivá písmena a chyby.