Dagmar Ruščáková

Bylo to divné. Ne, že bych to nečekala! Ale stejně. Nikdo mě nepozdravil. Moje auto je natolik součástí mé obecné vesnické identity, že když zmizí, virtuálně zmizím také.

Koukám do mobilu a mozek mi jede na plné obrátky. Soustředím se, trojnásobný počet bodů se nabízí jen chvilku. Najednou mě vyruší zazvonění. Synek!

Tenhle moribundus si mě oťukával skoro měsíc, než konečně udeřil naplno. Zpočátku jsem se snažila ubojovat remízu. Znáte to. Budu doma odpočívat, pít léčivé lektvary.

Školní chodby hučí životem. Pravda, poněkud odlišným, než obvykle! Řinčí zbroj a meče, ani hlasy nejsou dětské! Podlahy ometají dlouhé sukně historických a fantasy oděvů.

Hm, tak tenhle experiment se tedy nepovedl. Přitom to na začátku vypadalo tak skvěle! Aby toho nebylo málo, s voláním o pomoc jsem musela počkat.

„Rexi, že tys zase někde nedobrzdil!“ Pes na mě vesele kouká, do krve odřený nos neřeší. Jenže já si ho všímám, a to nejen kvůli akutnímu ošetření.

Sedím v sále Hankova domu ve Dvoře Králové a vznáším se na hudebním obláčku štěstí. Veselá muzika Johanna Strausse mladšího mi rozbušila srdce a málem rozhýbala i nohy.

Opatrně kráčím po úzké zvěří pěšince vinoucí se mezi mladými smrčky. Přede mnou jde velký vlkošedý pes a co chvíli se starostlivě ohlédne. „Tudy, paničko!“ ukazuje tělem.

Letošní prázdniny bylo mé vnučce Kačence už osm, takže jsme zase mohly o něco rozšířit společné aktivity. Na terasu jsem jí přichystala malířský stojan a plátno.

Splétám cop z letních dní. V jednom prameni mám ty horké a slunečné. V druhém dny protkané šuměním deště. V tom třetím mám lidi, letní setkání.