Lukáš Sapík

Dálkový výslech četl Martin Vidlák až po revoluci. V Havlových odpovědích objevil člověka, který měl mnohé budoucí problémy země promyšlené dřív, než se stal prezidentem.

Jan Šulc se s Václavem Havlem setkával jako editor jeho spisů. Neviděl v něm nedotknutelný symbol, ale citlivého člověka, který si nedokázal vypěstovat „hroší kůži.

V listopadu 1989 dostala Eda Kriseová skoro nesplnitelný úkol: Dálkový výslech musí být do tří dnů na pultech. Když to oznámila v tiskárně, její pracovník prý málem omdlel.

Historik Vilém Prečan stál uprostřed sítě, která mezi Prahou, Hannoverem a Bonnem přepravovala dopisy, otázky, rukopisy i nahrávky, z nichž později vznikl Dálkový výslech. 

Anna Freimanová znala Václava Havla především jako souseda z Hrádečku, kde měli oba chalupu. V polovině osmdesátých let v něm viděla člověka poznamenaného vězením.

Prvním člověkem, na kterém si Karel Hvížďala ověřil sílu Havlova vyprávění, byl jeho patnáctiletý syn. Nahrávky poslouchal tajně, když si je poprvé pouštěl jeho otec. 

Tu větu slýchá často: Václav Havel chybí. Může to být pravda, ale taky jenom pohodlná výmluva, proč sami nic nedělat, varuje spisovatel Pavel Kosatík. 

Když přišli Havlovi lidé do nakladatelství Melantrich, jeho pracovník prý málem omdlel. Chtěli, aby desítky tisíc výtisků Dálkového výslechu byly připraveny do tří dnů!

Rukopis je téměř hotový, ale pořád nemá název. Když si ho přečetla Olga Havlová, prohlásila: „To není rozhovor, to je výslech.“ Havel přidal „na dálku“.

Pošťák sice zvonil, možná i dvakrát, ale u Hvížďalů doma nikdo neotevřel. Balíček s Havlovými nahrávkami proto zůstal ležet na rohožce před domem.