Lukáš Sapík

Anna Freimanová znala Václava Havla především jako souseda z Hrádečku, kde měli oba chalupu. V polovině osmdesátých let v něm viděla člověka poznamenaného vězením.

Prvním člověkem, na kterém si Karel Hvížďala ověřil sílu Havlova vyprávění, byl jeho patnáctiletý syn. Nahrávky poslouchal tajně, když si je poprvé pouštěl jeho otec. 

Tu větu slýchá často: Václav Havel chybí. Může to být pravda, ale taky jenom pohodlná výmluva, proč sami nic nedělat, varuje spisovatel Pavel Kosatík. 

Když přišli Havlovi lidé do nakladatelství Melantrich, jeho pracovník prý málem omdlel. Chtěli, aby desítky tisíc výtisků Dálkového výslechu byly připraveny do tří dnů!

Rukopis je téměř hotový, ale pořád nemá název. Když si ho přečetla Olga Havlová, prohlásila: „To není rozhovor, to je výslech.“ Havel přidal „na dálku“.

Pošťák sice zvonil, možná i dvakrát, ale u Hvížďalů doma nikdo neotevřel. Balíček s Havlovými nahrávkami proto zůstal ležet na rohožce před domem. 

Kulturní referent západoněmeckého velvyslanectví Wolfgang Scheur dokázal nejednou obelstít Státní bezpečnost, když převážel tajné materiály mezi Východem a Západem.

Tenhle rozhovor by možná nevzniknul. Autora a jeho objekt dělila železná opona. Nejdřív si dopisovali, jenže dopisy mezi Prahou a Bonnem putovaly nekonečně dlouho. 

V polovině 80. let patří Václav Havel k nejvýraznějším osobnostem československého disentu. Má za sebou vězení, stále ho sleduje StB a právě dokončuje hru Pokoušení.

Dálkový výslech. Vznikal složitě ve složitých časech. Stačilo málo a nikdy by nevyšel. Nakonec se stal bestsellerem, přeloženým do desítek jazyků.