O Četnických humoreskách se skladatelem Ivanem Kurzem

Domnívám se, že hudební složka seriálu Četnické humoresky přispěla nemalou měrou k celkové popularitě seriálu. Zdá se, že téma prvorepublikové kriminalistiky je Vám blízké a při komponování hudby k seriálu jste se bavil.

U filmového díla musí všechny jeho složky vzájemně sloužit jedna druhé. Sebelepší hudba průměrný nebo špatný film nezachrání a zajisté upadne v zapomnění i s oním nevydařeným filmovým dílem. A stejně tak sebelepší námět, výborný scénář, kamera, herecké výkony, skvělá režie, nemohou uspět jen samy o sobě nebo nahradit či vyvážit jinou nedotaženou složku, tedy ani nepovedenou hudbu – vždy bude ve výsledném dojmu cosi chybět (běžný divák si možná ani neuvědomí, čím to je). Důležitý je celek – ten je hodnocen ve svém žánru jako úspěšný, či naopak. V celkovém výsledku též záleží na schopnosti spolupráce a vzájemné podpoře mezi tvůrci jednotlivých složek. Zde je podstatná role režiséra, jehož funkce je vedle mnohého jiného též stmelovací. On musí vidět celkovou harmonii, on musí umět vyjádřit svá přání, své pojetí. Je to on, který vede celý tvůrčí tým. Tedy zpět k Vaší otázce: Četnické humoresky je seriál, který má vyváženy jednotlivé složky a proto jsem měl šanci přispět k jeho úspěchu. Těší mne, že hudbu k tomuto seriálu považujete za zdařilou.

Oblast kriminalistiky je v lidské společnosti téma takřka věčné. Nabízí širokou paletu soudních příběhů, od nejrůznějších morálních prohřešků až k činům, které přinášejí smrt. Nemohu se zbavit dojmu, že současné „podsvětí“ značně přitvrdilo ve svých způsobech. Zdokonalilo svoji vlastní zrůdnost. Vskutku bych netoužil psát hudbu k obrazům tvrdého zločinu. I ten relativně mírný zločin, existující v některých dílech Četnických humoresek, mně působil smutek nad obrazem hloubky lidského pádu. Snažil jsem se proto v hudbě vyjádřit naději, která by otvírala dveře do prostoru odpuštění, abych poněkud přispěl k vyvážení dějové bilance. Chtěl jsem hudbou pomoci k jakési laskavosti vyznění jednotlivých příběhů. A to bylo to, co mě na této práci bavilo a zároveň i těšilo. Kladení protiváhy. Hledání rovnováhy.

V předmluvě k vydání orchestrální suity z této hudby se zmiňujete o tom, že hudební stylizace vychází z atmosféry dvacátých a třicátých let, ovšem citace dobových nápěvů a písní jste nepřejímal. Nabízí tento přístup skladateli větší volnost při komponování seriálové hudby?

V každém ději, který je z hlediska historického zařazení konkrétní, je třeba hlídat výrazovou autenticitu té které doby. Obdobně jako hrdina z období devatenáctého století nemůže mít na ruce náramkové hodinky, nelze ani v příbězích z první republiky prezentovat užitou hudbu bez respektu k dobovým výrazovým prostředkům a klišé. Na první pohled by se mohlo zdát, že právě z těchto důvodů je nespolehlivější pro navození té pravé atmosféry použít dobových citací. Já jsem na tom však chtěl být stejně jako například herci. Jsou současnými lidmi, ale v Humoreskách hrají postavu, která žila před osmdesáti lety, tj. nejsou úplně historičtí, jsou jakousi propojeností současnosti a minulosti. Totéž jsem chtěl mít i v hudbě. Proto jsem nepřejímal dobové melodie, snažil jsem se vytvářet žádanou atmosféru z pozice člověka, který proniká do první republiky z počátku 21. století. Četnické humoresky nejsou totiž v pravém slova smyslu historickým snímkem. Jsou jakousi historickou reflexí. Domnívám se, že právě zvolený způsob – tedy necitovat, ale s jistou licencí napodobovat – přinesl Humoreskám větší přesvědčivost a jednotu.

Orchestrální suita patří jistě spíše k odlehčení a oživení koncertního repertoáru. Jsou přesto v partituře momenty, na které byste rád upozornil?

Suita má zajisté velmi odlehčenou, až „neodbytnou“ atmosféru. Ze všech dílů seriálu jsem vybral, dle mého soudu ty nejtypičtější úseky hudby a sestavil z nich orchestrální směs-svitu o délce 28 minut, s variantou kratší verze, 17 minut. Sama o sobě tato skutečnost jasně ukazuje, že celá řada hudebních ploch v seriálu užitých, ve svitě prostě nemůže být. Při výběru jsem se spíše soustředil na motivy, které provázejí život „pátrací stanice Brno“, ty procházejí všemi díly a pravděpodobně nejvíce uvízly v paměti diváků. Je samozřejmé, že zejména hudba k různým dramatům, která přinášejí jednotlivé příběhy seriálu, je ve suitě obsažena velmi střídmě. A je to právě tato hudba, která z hlediska užitých hudebních výrazových prostředků, je nejblíže současnému jazyku vážné hudby. Zajímavé je, že i velmi neorientovaný posluchač v jednotlivých oblastech hudebního dění, je schopen jako zcela přirozené přijmout značné disonance a též komplikovanou hudební strukturu, je-li toto ve vazbě na dramatickou dějovou linii. Dokládá to, že problém přijímání náročných nebo náročnějších hudebních žánrů není v užití či neužití disonancí, popř. komplikované hudební struktury, ale spíše v nepřítomnosti orientačního schématu, který například v rockové hudbě přináší rytmická pulzace. Právě tento orientační „návod“ v sobě nese děj příběhu. Jinými slovy řečeno, domnívám se, že podstatný pro přijetí či nepřijetí je užitý poměr konkrétního a abstraktního sdělení.

Práce na Četnických humoreskách není Vaším prvním setkáním s filmovou hudbou. Ve spolupráci s Antonínem Moskalykem vznikla také hudba k seriálu Panoptikum města pražského, k pohádce Třetí princ nebo dramatickému válečnému snímku Kukačka v temném lese. Byla pro Vás práce na Humoreskách v něčem specifická nebo jste si jako autor filmové hudby již jist určitými postupy, které v tomto žánru vždy zaručeně fungují?

Dělal jsem skutečně celou řadu scénických hudeb, od rozhlasových her, divadelních představení, přes televizní inscenace, televizní seriály až k filmové tvorbě. Ze jmen režisérů, se kterými jsem spolupracoval, bych rád vyzdvihl Františka Mišku, Antonína Moskalyka a Viliama Dočolomanského. Zejména Antonín Moskalyk byl režisérem, který skvěle cítil hudbu. „Slyšel“ ji už jaksi dopředu a uměl přesně vyjádřit, co od ní očekává. Jinými slovy řečeno, velmi dobře se s ním spolupracovalo. Přitom byl schopen dát skladateli relativně značný prostor pro naplnění jeho představy. Uměl totiž ve svém vyjádření uchopit obecnou rovinu toho, co chce.

Ptáte se, zda si je člověk dopředu jistý výsledkem. Zodpovědně za sebe prohlašuji, že ne. Předpokládáte, očekáváte, ale do doby spojení všech složek audiovizuálního díla stoprocentně nevíte. Někdy dokonce váš pocit nemusí být shodný s pocity budoucích diváků – víte toho o daném místě (scéně) více než následný divák, znáte záměr, proto i reakce vašeho vědomí může být rozdílná. Dovolte mi nyní malý příměr. Slavné české operní pěvkyně Naděždy Kniplové, kterou obsazoval do wagnerovských inscenací i proslulý Herbert von Karajan, se před časem dotázal jistý novinář, co je pro wagnerovskou roli nejdůležitější. Odpověď byla překvapivá: dobré boty (jednotlivé výstupy trvají u wagnerovských hrdinů často hodinu i více). Obdobně bych si dovolit tento výrok parafrázovat: při komponování hudby k dlouhému seriálu je nejdůležitější neumdlévající výdrž.

V konkrétním případě Četnických humoresek se jednalo o ca 39 hodin filmového materiálu. Z hlediska principu byl proces stále podobný: stane se zločin, je oznámen, počne pátrání (často byly v jednotlivých dílech vyšetřovány paralelně i případy dva), přichází rozuzlení a do toho všeho se prolne část života četnické pátrací stanice. Přesto hudební složka seriálu obsahuje relativně velké množství samostatných hudebních nápadů a témat. Nechtěl jsem uchopit celý seriál (tak jak se to často dělá) tím způsobem, že bych vytvořil jednu hudbu pro láskyplné motivy, jednu pro akční děj, jednu pro stupňující se napětí a jednu univerzální podkresovou hudbu a užíval jich s malými obměnami v průběhu celého seriálu. Chtěl jsem tímto způsobem alespoň trochu přispět k tomu, aby celek působil díl od dílu jako svěží obraz a nebyl nenávratně opotřebován ještě před svým koncem. Práce na tomto seriálu byla specifická rovněž tím, že život skladatele jako „člena rodiny“ (v jistém slova smyslu) prvorepublikových četníků, trval doslova deset let. To není krátká doba a má-li to dobře dopadnout, je třeba znova a znova hledat vnitřní motivaci a neuvadnout předčasně.

V seriálu vystupují vyhraněné a rázovité charaktery četníků a obyvatel jejich okrsku. Přirostla Vám během práce některá z postav k srdci?

Navážu, s dovolením, na předchozí odpověď. Jestliže se vám podaří udržet tvůrčí motivaci po dobu deseti let a děláte svoji práci v souladu se svým svědomím, musíte nalézt ke své činnosti nějaký vztah. Sám za sebe bych to charakterizoval jako vztah nikoliv k jednotlivým postavám, ale jako vztah k týmu: režisér, scénáristé, herci, zvukový mistr, produkce, atd. Byl to pro mne úsek života, ve kterém jsem do jisté míry žil v jakési virtuální realitě a když tato realita skončila, pocítil jsem zcela zákonitě závan prázdnoty. Uvědomuji si, že tento problém má v lidském životě své místo. Všichni v jistém slova smyslu žijeme ve svém snu, či představě – o sobě, o svém okolí – a je třeba usilovat o spatření pravé skutečnosti….

Další díla skladatele Ivana Kurze vydaná v ediční řadě hudby 20. a 21. století naleznete zde.