Petr Holub

Trvalou krizí, tím Německo ztrácí polovinu desetiletí. Čech by nad tím mohl pokrčit rameny, kdyby se pesimistická zpráva netýkala rovněž Česka.

Zdá se být plně v řádu věcí, když se ekonomičtí lídři vlády i opozice sejdou u prezidenta Petra Pavla, aby spolu rozmlouvali o důchodové reformě.

Nezadržitelný optimismus ovládne každého, kdo si přečte tiskovou zprávu největšího tuzemského energetického koncernu jménem ČEZ o výsledcích hospodaření za minulý rok.

Velkou slávu, pokud jde o mzdy, tuzemští zaměstnanci v minulých letech nezažili. Loni vyrostly o něco víc než o sedm procent. To je ve srovnání podle Eurostatu nadprůměrné.

V přijímací místnosti s dřevěným obložením se nechal vyfotit elegantní třicátník s třídenním strništěm a rozhalenkou, v drahém proužkovaném saku a s luxusními hodinkami.

Za poslední čtyři roky nepřišla z ekonomického sektoru tak dobrá zpráva, jako počátkem tohoto týdne. Jednou větou: spotřeba domácností po letech roste.

Počátek týdne byl významný z pohledu továren, kterým se říká gigafactory. Dosud se tyto provozy považovaly za nositele naděje pro neudržitelnou průmyslovou civilizaci.

Čím hůře, tím lépe. Různými variantami tohoto úsloví reagují ekonomové na zprávu, že také ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku poklesla reálná mzda.

Na jedné straně existují možnosti, jak může nová firma vydělat na trzích velké peníze. Na druhé straně stačí jeden důvod, proč se podobné příběhy nemohou odehrát v Česku.

Bývalá ministryně Jana Maláčová žádala v České televizi po vládě sepsat strategii, která by nastartovala trápící se národní ekonomiku. Vzbudila tím rozpaky.