Pořad Jak to bylo doopravdy

Dobrý den, pane Pokorný,

asi před týdnem jsem na Dvojce slyšel rozhovor s Vámi a příjemně jste mne svými odpověďmi a reakcemi překvapil. To je důvod, proč vám přeposílám email, který jsem poslal paní Denčevové a na který nereagovala; je krátký, prosím, přečtěte si jej.

Sledoval jsem také jí avizovaný pořad, ve kterém jako příklad jí uváděného mýtu zmiňovala Sequensův film Atentát, ale ani v něm není Čurda líčen v duchu údajného komunistického mýtu. Prosím vysvětlete jí, že stále ještě žijí lidé, kteří tu dobu pamatují. Kteří si pamatují, že tamější režim se v různých fázích svého dlouhého trvání vztahoval k atentátu různě, a když se snažil jeho význam ponížit (v 50. letech a pak v normalizaci), činil tak poukazem na vysoký počet obětí, na varovné stanovisko domácího odboje sdělené do Londýna, ale nikoliv tím, že by Čurdu líčil jako zrádce nebo agenta-zrádce už od počátku odboje, jak to prezentovala v upoutávce paní Dančevová.

Možná se jí to jeví jako nedůležitý detail. Jenže na takovýchto detailech se buduje nebo oslabuje důvěryhodnost celého pořadu i pořadového cyklu, a vlastně i rozhlasu; to nemusím rozvádět.

Zdraví

Jaroslav Navrátil

Dobrý den,

v upoutávce na pořad Jak to bylo doopravdy, který bude o Čurdovi, jste uvedla, že podle komunistické historiografie se Čurda nestal zrádcem až v určité životní situaci, ale už jako zrádce do zahraniční odcházel. Většinu života včetně školní docházky jsem prožil před r. 1989, ale s takovým výkladem jsem se nesetkal ani v základní, střední a na vysoké škole, ani v publikacích nebo literární či filmové tvorbě té doby. Nepředpokládám, že si usnadňujete práci tím, že si sama nějakou tezi zkonstruujete a pak ji vyvracíte. Máte tudíž zajisté dost příkladů, které ji mohou doložit. Prosil bych o jeden nebo dva, nejlépe s citací a odkazem na stránku a zdroj (učebnici, publikaci, apod.).

Děkuji předem

Jaroslav Navrátil

Vážený pane Navrátile,

děkuji Vám za zajímavý ohlas na cyklus Jak to bylo doopravdy. Vystudoval jsem vedle bohemistiky historii a k tématu, o němž píšete, nám leccos zajímavého vykládal profesor (tehdy docent) Kvaček. Bohužel služba Karla Čurdy ve prospěch cizí mocnosti ještě před odchodem do Velké Británie je pro mne stejně neznámým tématem jako pro Vás a nemám dostatek relevantních informací, abych tuto informaci mohl potvrdit nebo vyvrátit. Nicméně po poslechu pořad Ivany Denčevové (viz iRadio, http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3547002 - viz též článek Je Karel Čurda symbolem zrady? http://www.rozhlas.cz/plus/jaktobylo/_zprava/1572790) jsem došel k závěru, že otázka, kterou kladete, byla jen jedním z témat pořadu. Hovoří se v něm především o mýtu, jenž se „objevil nejen v období komunistické historiografie, ale i v současné historiografii“ – je jím mýtus o nedostatečných schopnostech Karla Čurdy a o jeho špatném výběru mezi elitní výsadkáře, což měl být podle historika Jiřího Plachého pro dobovou propagandu doklad nekvalitní práce Moravcova londýnského zpravodajství.

Domněnka, že Čurda do zahraniční armády odešel už jako zrádce, je v pořadu zmíněna spíše okrajově a není spojena s filmem Atentát. Tuto domněnku, kterou Ivana Denčevová zmínila v závěru pořadu (s dodatkem, že v těchto mýtech pokračuje i historiografie po roce 1989), a sice že byl konfidentem již v době odchodu do emigrace, vyvrátil historik Jiří Plachý v samotném pořadu.

Tvůrci pořadu došli v zásadě ke stejnému názoru jako Vy i já, totiž že Čurda selhal v určité životní situaci, až v době heydrichiády. Nicméně zcela jistě oslovím paní Ivanu Denčevovou a budu se zajímat o zdroj informace o jeho dlouhodobém tajném závazku uzavřeném před odchodem z Československa. Rád Vás seznámím s informacemi, které získám.

Váš dopis ale nastoluje ještě jeden – a podle mého názoru podstatnější – problém, a sice problém vnitřní strukturace období mezi lety 1948 a 1989. Snažím se vysvětlit vysokoškolským studentům, že je třeba z mnoha důvodů odstínit několik fází, z nichž každá má vlastní charakteristiku, a tyto charakteristiky nelze mechanicky směšovat nebo dokonce za pomoci některých z nich podávat zkreslený, paušální pohled na celé toto období. Domnívám se, že právě pořady typu Jak to bylo doopravdy míří pod povrch až příliš jednoduchých hodnocení a snaží se podávat složitější, více vrstevnatější pohled na nedávnou historii.

S pozdravem a přáním pěkného víkendu

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu

Vážený pane Pokorný,

po odeslání níže připojeného mailu (vizte připojený e-mail výše; pozn. kanc. omb. ČRo) na Vaši adresu jsem se podíval na webovou stránku Rady ČRo a s potěšením zjistil, že Rada začala zveřejňovat jak stížnosti a podněty posluchačů, tak odpovědi Rady. Je to velmi záslužný počin, který může přispět k transparentnosti, a tím důvěryhodnosti instituce. Navíc jsem zjistil, že jedna ze stížností se týká pořadu z cyklu Jak to bylo doopravdy, tedy cyklu, ze kterého je i pořad, kvůli kterému jsem Vám psal. Stížnost, kterou poslal pan Petr P. Payne, se týkala pořadu o 17. listopadu 1989. Protože pan Payne sám byl subjektem událostí, o kterých pořad pojednával, je obsahově jeho stížnost tak jednoznačná a přesvědčivá, že jsem očekával omluvu žijícím aktérům i veřejnosti.

Leč po všech vyjádřeních, které byly vypravovány, odpověď ČRo panu Paynovi vyzněla takto: Vámi zaslaný podnět je velmi zajímavý a ukazuje, že práce tvůrců pořadů v Českém rozhlasu může být v určitých chvílích docela složitá. … Protože pokud se říká, že „dva advokáti = tři různé právní názory“, tak podobně můžeme toto rčení s nadsázkou uplatnit i v oblasti historie. Hora porodila myš. Nebo obměnou názvu z dílny Cimmrmana: Marná snaha, hra bez zpěvů.

Protože pan Payne se nepovzbudivě vyjádřil i k Vaší úloze v tom procesu, ztlumil očekávání, se kterým jsem Vám posílal předcházející mail. Neočekávám, že by pořady opustily formát „dokudrama s autorskou licencí“, který je ve vyjádřeních obhajován. Je ale řešení, které uspokojí všechny: doporučte tvůrcům změnit název Jak to bylo doopravdy tím, že vypustí slovo „doopravdy“, případně název změní na název Jak to bylo podle nás nebo Jak to bylo s trochou autorské licence... Pokud to zní kostrbatě a neatraktivně, je možné použít větu, kterou Jan Werich otvorem ve věžních hodinách ve filmu Až přijde kocour ohlašoval: Bylo – nebylo, anebo možná, že bylo, a možná, že nebylo. Film je snad dost starý na to, aby tím nebyla dotčena autorská práva.

Osobně o dokudrama s autorskou licencí zájem nemám, tak se pořadům tohoto cyklu raději vyhnu.

Zdraví

Jaroslav Navrátil

Vážený pane Navrátile,

oba Vaše dopisy jsem si pozorně přečetl a rád bych reagoval na dva body.

Tím prvním je moje úloha v řešení sporů posluchačů a Českého rozhlasu. Jsem sice zaměstnancem ČRo, ale ve Statutu ombudsmana Českého rozhlasu je několik bodů, jež mu zajišťují potřebnou míru autonomie. Nečiní mi problémy poukázat na nedostatek, chybu, selhání pracovníka Českého rozhlasu, a mnohdy jsou tyto chyby vzápětí napraveny (např. chyby na webových stránkách ČRo), jindy ovšem cesta ke splnění posluchačských podnětů může trvat mnohem déle (stížnosti posluchačů na hudební dramaturgii a podobně). Moje pozice je velmi obtížná: posluchači (včetně Vás) mají tendenci vidět ve mně obhájce ČRo, a rozhlasáci ve mně vidí zdroj potíží, protože s nimi vyřizuji posluchačské stížnosti a trvám na tom, aby byly vyřešeny.

A tím přecházím k druhému bodu. Samozřejmě jsem se seznámil i s výsledkem šetření Rady ČRo ve věci stížnosti pana Payna. Věnoval jsem tomu problému hodně času, vyžádal jsem si několik stanovisek, sám jsem celý pořad analyzoval a pečlivě jsem porovnal znění inkriminovaných pasáží s výpovědí pana Payna. Učinil jsem závěr, že podstatné body jeho výpovědi nebyly zkresleny – ne proto, že by si tento závěr přál někdo v rozhlase, ale prostě proto, že pod jiný závěr bych se nemohl podepsat. Jsem rád, že mé stanovisko je v souladu s hodnocením ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Forma dokudramatu je regulérním žánrem a v tomto případě se jej ujal zkušený dramaturg Hynek Pekárek, s nímž jsem celou věc také pečlivě konzultoval. Jelikož pan Payne s mým závěrem nebyl spokojen, obrátil se na Radu ČRo a věřte, že to není orgán, který by chtěl Českému rozhlasu bezdůvodně vycházet vstříc, jeho účelem a smyslem je být účinným nezávislým kontrolním orgánem. Pokud Rada ČRo vydala stanovisko shodné s mým, vede to spíše k obecným úvahám o míře subjektivity v hodnocení historických událostí (obecný problém orální historie).

Teprve z Vašeho nového dopisu je mi zcela jasné, co jste na pořadu věnovaném Karlu Čurdovi kritizoval. Jestliže Ivana Denčevová postavila anonci právě na tvrzení, které uvádíte, uplatnila klasickou novinářskou taktiku upoutat pozornost výrazným (často kontroverzním) výrokem, který může hrát v samotném materiálu jen vedlejší roli.

Váš dopis autorce předám s doporučením, aby věnovala pozornost i anoncím, které mohou obsahovat zkreslující výroky, neboť postrádají zasazení do potřebného kontextu.

Název pořadu Jak to bylo doopravdy vytváří dojem, že posluchač bude seznámen s konečnou verzí události. Ale jak oba dobře víme, historie je interpretací dějin a dějiny jsou prostým sledem empiricky ověřitelných jevů. Kromě základních empiricky nezpochybnitelných fakt (datum události, jména osob, identifikace prostředí atd.) je vše ostatní záležitostí interpretace, z čehož plyne, že jednou provždy platná pravda je spíše ideál, k němž se historik má vztahovat, ale nikdy jej zcela nemůže dosáhnout. Proto i název rozhlasového pořadu je jistou novinářskou nadsázkou a zkratkou.

S pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu