Premiéra Milana Slavického v rámci koncertního cyklu orchestru Berg

Souhra orchestru se sólistou byla výborná, pouze jsem si nebyla jistá, zda zvolení závěrečného virtuozního tempa poslední věty, ve kterém chtěl mladý sólista nepochybně předvést své schopnosti vládnutí nástrojem, posloužilo skladatelově představě o zřetelnosti všech vyslovených témat. Ve druhé části večera mohli posluchači posoudit, jak se podařilo sestavit dirigentu Genadiji Rožděstvenskému - příteli Dmitrije Šostakoviče - suitu z jeho hudby k filmu Nový Babylón. Na mě tato suita nepůsobila uceleným dojmem. Postrádala jsem logické vysvětlení použitých parafrází obrazem, který by mi poskytoval film. Interpreti ale sloužili partituře beze zbytku.

Jitřní díkůvzdání skladatele Milana Slavického báječně využívá všech specifik, která ve zvuku i schopnostech hráčů poskytuje dobrý komorní orchestr. Tektonicky jde o postupnou gradaci složenou z více gradací drobnějších s využitím střídání velmi důmyslně volených orchestrálních barev. Gradace se kupí dynamicky i pocitově až k závěrečnému tutti s hlasem zvonů. Autor sám o své inspirací říká: "Chtěl jsem vyjádřit pocity člověka, který se ráno probouzí, postupně se mu aktivují jednotlivé roviny vědomí a který se ptá: Kde to jsem? Je mi dobře? Co je s mými nejbližšími? Co mne dnes čeká? Mám k tomu sílu? Můžu tím být nějak užitečný? A postupnými odpověďmi se propracuje k pocitu: Děkuji. Děkuji Pane, že mohu být teď a tady, že mohu cítit řád světa a snažit se v něm přidat svou trošku na stranu dobra. Děkuji." Oběma - skladateli i orchestru se ve vzájemné součinnosti tento autorův záměr podařilo vyjádřit.

(Olga Ježková)