Šest sekund nestačí!
Sen o ideální silnici snil někdy určitě už každý z nás, zvláště třeba při popojíždění kolonou. Taková ideální silnice by byla úplně rovná, vedla přesně tam, kam potřebujeme, pro jistotu by měla dva pruhy, přestože by na ní nejezdily kamióny a vůbec nikde by nebyly křižovatky, a hlavně ne semafory a železniční přejezdy. Jenže to je ideál, sen, který není reálný. Křižovatek máme bezpočet, ještě víc než aut, a železničních přejezdů, těch je skoro devět tisíc. Některé jsou chráněny jen křížem, jiné bílým a červeným světlem a další i závorami. A bohužel naprosto nelogicky nejvíce nehod, a to s velmi tragickými následky, se stává na těch nejlépe chráněných přejezdech. Proč? Možná proto, že ti, kteří v autě zkoušejí triumfnout vlak, netuší, že při spuštěných závorách může život dělit od smrti pouhých šest sekund.
Představte si modelovou situaci: Užíváte si dálniční stotřicítky, pak ale musíte sjet na cestu první třídy, kde se vám horko těžko daří dodržovat předepsanou devadesátku. A najednou vás značky upozorňují na blížící se železniční přejezd. Postupně sice snižujete rychlost, padesát to ale není, a tak, přestože bliká červené světlo, protože závory ještě nejsou dole, zkusíte projet. Vždyť kdo ví, kdy přijede vlak. Jenže on už je tady.
Nestihli jste. Šest sekund je zatraceně krátká doba. Právě tolik totiž stačí rychlíkům ve stošedesátikilometrové rychlosti, aby po sklopení závor projely přejezdem. A i proto musejí být tratě, po kterých jedou, opatřeny přejezdy se světly i závorami.
"Samozřejmě, že nejrychlejší vlak může být u přejezdu za dvacet pět sekund, ten nejpomalejší naopak třeba až za dvě minuty, ale ten čas je rozfázován i na dobu, kdy začne závora sjíždět dolů. Trvá přibližně deset sekund než se zavře, a tak se může stát, že než se dovře úplně, nejrychlejší vlak už je na přejezdu za šest sekund," vysvětluje Anny Kodysová ze Správy železniční dopravní cesty.
Podle ní se téměř padesát procent střetů auta s vlakem stává právě na nejlépe vybavených přejezdech. Jednu takovou tragickou nehodu zažil coby strojvedoucí i Emil Slovák z Valašského Meziříčí.
"Nejhorší je bezmocnost strojvedoucího, který se řítí rychlostí sto kilometrů za hodinu, možná i víc, a ví, že už nestihne zastavit a k té srážce nutně dojde. A když pomine skřípění brzd a náraz, nastane až stresující ticho, kdy už nikdo nikam nespěchá. Nepřál bych nikomu něco takového zažít osobně, protože to vám vezme minimálně tak dva roky ze života a je to stres, který se hluboko vryje do psychiky."
Přestože pan Slovák je už důchodce, na více než dvacet let starý okamžik bezmocnosti nikdy nezapomene.
"V každém případě je zbožné přání každého strojvedoucího, aby vlak před srážkou zastavil. Jenomže ono to bohužel většinou nejde. Došlo tam tenkrát k obětem na lidských životech a bohužel do dneška mám jakési výčitky svědomí. I když samozřejmě sem za to nemohl."
Tyto celoživotní pocity Emila Slováka nejsou u strojvedoucích ničím neobvyklým.
"Když v takové situaci navíc dojde k usmrcení, je to lidsky velmi komplikovaná situace, kdy se stává, že ten strojvedoucí pak už ani po několik let nechce nebo nemůže svou profesi vykonávat. Vlak, jedoucí třeba rychlostí 160 km/h se podaří zastavit až po několika stovkách metrů a je naprosto nereálné si myslet, že strojvůdce má šanci tomu střetu zabránit," potvrzuje Aleš Ondrůj z Českých drah.
Bohužel většina těchto střetů končí tragicky a jen málokdy má řidič osobního auta možnost něco strojvedoucímu říct, natož vynadat. Rozhodně se nevyplácí spoléhat na znalost jízdních řádů.
"Sice vlaky u nás dnes jezdí téměř včas, málokdy se vyskytne větší spoždění, ale přece jenom může jet nějaký nákladní vlak, který obyčejný člověk v jízdním řádu nemá. Takže rozhodně na to nespoléhat. My jsme dokonce zaznamenali nehodu, kdy řidička takto sestřeleného automobilu na přejezdu vynadala strojvedoucímu, že má tři minuty spoždění a už měl dávno projet," dodává Jan Kučera z Drážní inspekce.
Neúprosné statistiky dopravních nehod říkají, že jen za první polovinu letošního roku vyhaslo zcela zbytečně 18 lidských životů. Právě tolik lidí totiž zahynulo při střetu auta s vlakem. A mnohdy životem nezaplatili řidiči - hazardéři, ale nevinní spolucestující. A přitom stačí tak málo - uposlechnout výstrahy a pokud se blíží vlak, na koleje nevjíždět. Signalizační zařízení totiž automaticky spouští právě přijíždějící vlaková souprava. Jak to přesně funguje?
Jednoduše. V určité vzdálenosti od přejezdu začíná na kolejích takzvaný přibližovací úsek, tedy místo, jehož projetím vlak automaticky spustí výstražné červené světlo a následně i závory.
"Vlak, který se blíží k železničnímu přejezdu, přejede takové čidlo zařízení, kterým se přeruší elektrický obvod. Tím, že se přeruší, začne na přejezdovém zařízení svítit červená. A podle toho, jakou rychlostí se vlak blíží k přejezdu se začnou spouštět závory," vysvětluje Anna Kodysová ze Správy železniční dopravní cesty.
Někdy proto stojíme před závorami pár sekund a jindy jsou to dlouhé minuty. Čidlo spouštící červenou je totiž pořád ve stejné vzdálenosti od přejezdu. A hazardéři pozor, tvrdit, že světla neblikala se nemusí vyplatit. Mnohé přejezdy jsou daleko chytřejší než bychom si mohli myslet.
"Nově budované přejezdy v sobě mají obsaženu tzv. černou skříňku, podobnou jako z letadel. Tam je v desetinách sekundy vidět, kdy které světlo začalo blikat a kdy se břevno závor pohlo. Takže zpětně jsme schopni říct, jak se ten přejezd choval a řidič se prostě nevymluví, že to neblikalo, když mi víme, že blikalo," varuje Jan Kučera z Drážní inspekce.
Narozdíl od nehody na silnici, má každý střet auta s vlakem dalekosáhlé následky a nejde vždy jen o lidskou tragédii. Škody se pohybují ve stovkách tisíc korun.
"V tu chvíli je provoz zablokován na celé trati i třeba v řádu několika hodin. To pak znamená dodatečné náklady se zajištěním nahradní autobusové dopravy. Často jde i o poškození infrastruktury. Musíme měnit trakční vedení, což pak ještě znamená, že několik hodin po nehodě je provoz možný pouze v dieselové trakci a před elektrické vlaky musíme zapřahovat dieselové lokomotivy. To jsou všechno náklady, které my pak, pokud dojde k soudnímu jednání, uplatňujeme. Ty náklady se mohou vyšplhat až do statisíců," říká Aleš Ondrůj z Českých drah.
Tohle všechno ale dokáže zaplatit pojišťovna z povinného ručení, ovšem život se vrátit nedá. Podle nového zákona o silničním provozu je za vjetí na přejezd ve chvíli, kdy je to zakázáno pokuta až pět tisíc korun a šest trestných bodů. Mnohdy však není komu trest udělit. A tak až si příště budete před padajícími závorami říkat: "Já to stihnu," vzpomeňte si na Emila Slováka. Strojvedoucího, který ví, co je bezmocnost před smrtelným střetem auta s lokomotivou.
"Pokud řidič pojede byť i padesátkou, pak rozhodně šest sekund je doba natolik krátká, že nedokáže vůbec domyslet následky. A pokud někdo z rodiny přijde o život kvůli člověku, který neuváženě nebo s úsměvem na rtech něco takového udělá, tak potom ať mu ten úsměv zamrzne na rtech na celý zbytek života."
