Skryté oběti nehod

10. říjen 2006

Každé pondělí shrnujeme statistiku dopravních nehod uplynulého týdne. Jsou to vlastně jen strohá čísla, například ta včerejší říkají, že za osm letošních měsíců se stalo 141 576 dopravních nehod a zahynulo při nich 679 lidí. Každých necelých devět hodin se na našich cestách zabije jeden člověk a dalším deseti to úplně obrátí život. Je totiž spočítáno, že člověk, který zahyne při automobilové nehodě, po sobě zanechá průměrně deset blízkých lidí. Deset lidí, kteří najednou ztratí smysl života, nevědí kudy kam a všechno se jim zdá malicherné. Jsou to vlastně skryté oběti dopravních nehod, statistiky o nich nemluví, ale i když nebyli na místě havárie, její následky nesou po zbytek života. Zvláště, když tou blízkou osobou byla dcera nebo syn, a nejde jen o malé děti. Jak se vyrovnat s nečekanou ztrátou někoho blízkého? Dá se to vůbec? Univerzální recept neexistuje, ale jsou možnosti, které tyto těžké životní chvíle pomáhají přežít.

Velmi přesně situaci vystihl Jiří Kameník, záchranář Pragomediky, který denně jezdí k více či méně vážným dopravním nehodám.

"Ono totiž, když umře třeba rodičům syn, tak to není konec tragédie, to je začátek. Teprve potom s tím ta rodina musí žít, trpí tím a dost často se stává, že maminky se z toho nevzpamatují nikdy."

Je to totiž nepředstavitelné. A před pěti lety si to neuměli představit ani manželé Vondruškovi z Prahy, ovšem v dubnu 2002 se to změnilo.

"Byla to klasická dopravní nehoda za kterou dcera nemohla. Na konci dálnice D5 ji s firemním auťákem srazil cizí státní příslušník a bohužel dopadlo to tak, že škody na vozidlech téměř žádné, všichni ostatní také relativně v pořádku, bohužel ale došlo k nárazu na hlavu a dcera to nepřežila," říká Stanislav Vondruška.

On stejně jako jeho manželka Miluše nikdy nezapomene na okamžiky bezprostředně po smrtelné nehodě tehdy dvacetileté dcery.

"Ty pocity byly tedy příšerné. Myslím, že kdo toto neprožil, vůbec se nemůže vžít do toho, co všechno to obnáší. Člověk je naprosto na dně, jeho sebevědomí je úplně nulové. Těžko se s takovou věcí vyrovnává a myslím si, že pokud je to dítě, je to to nejhorší, co se rodičům může stát."

"Dojde tam ke ztrátě perspektivy. Každý člověk vkládá do svých dětí to, co sám v životě nestačil uskutečnit. To, že člověk tuhle perspektivu ztrácí je asi to nejhorší, co může být. Máme s tím vlastní zkušenost a kdybychom kolem sebe neměli dostatek známých a příbuzných, tak jsme v jednu chvíli byli opravdu tak dole, že nás napadali takové myšlenky jako sebevražda a podobně. Vytáhlo nás z toho to, že máme ještě další dceru, pracuje jako programátor. Když se nám to stalo, lékaři samozřejmě viděli, že jsme na dně, takže nám oběma dali uklidňující léky, ale to je zase naprosto neslučitelné s profesí," říká Vodruška.

Pocity manželů Vondruškových nejsou ničím výjimečným, ba právě naopak.

"Každý sám si tím musí nějak projít. Ono to období truchlení se zkládá z toho, že člověk komunikuje s druhými lidmi a také z toho, že je sám. Ono je obojí velice důležité, protože truchlení nepřejde jenom tím, že budeme pořád s někým mluvit. A zase z druhé strany, když se jenom uzavřeme do sebe, tak se také můžeme uzavřít do různých bludných kruhů. Pak je dobré, když se nám povede zůstat v nějakém kontaktu s okolím," vysvětluje psycholog Zdeněk Šolle.

Jenže to není snadné, už i proto, že je nutné vyřídit spoustu nezbytných věcí, od pojišťovny přes dědické řízení až třeba po soud. A na to člověk podle Miluše Vondruškové není připraven a většinou nemá ani dost především psychických sil.

"Absolutně nic jsme nevěděli. V životě jsme nebyli u soudu, neměli jsme žádné zkušenosti s policií. Takže samozřejmě když tohle nastalo, tak jsme byli úplně mimo. Vůbec jsme nevěděli, jakým způsobem postupovat, tápali jsme a nikdo nám neporadil. V podstatě jsme se v tom plácali sami. Proto jsme založili tohle sdružení, aby se lidi, když se dostanou do podobné situace, na nás mohli obrátit. Abychom je trochu nasměrovali, pomohli jim v té cestě, poradili na co mají nárok, na koho se mají obrátit a podobně."

České sdružení obětí dopravních nehod, které založili manželé Vondruškovi, funguje už dva roky a o tom, jak může v kritické a nečekané situaci pomoci si budeme povídat po písničce.

V zahraničí, především na západ od našich hranic, je naprosto běžná existence organizací, které pomáhají lidem pozůstalým po obětech dopravních nehod. Ve Švédsku na to mají dokonce vlastního ombudsmana. Naproti tomu na východ od nás byste takovou pomoc hledali jen ztěžka. Česká republika je někde uprostřed, protože jsou zatím známy pouze dvě centra, která nabízejí pomoc obětem dopravních nehod a jejich příbuzným. V Českých Budějovicích byla na začátku letošního roku otevřena poradna DON a už dva roky funguje České sdružení dopravních nehod, u jehož zrodu vedle manželů Vondruškových stáli ještě i další lidé, kteří při nehodě ztratili blízkého člověka.

Ironií osudu se totiž nedlouho po tragické smrti dcery manželů Vondruškových do podobné situace dostali i jejich známí.

"Přestože předtím jsme zas až tolik v kontaktu nebyli, tak oni nás vyhledali. Přišli o 24 letého syna. My jsme neznali jejich syna, oni neznali naši dceru, ale tahle tragédie nás hrozně sblížila. Ale není to o tom, že bychom jenom seděli a povídali si jenom o těch dětech, to vůbe ne. Jsou dny, kdy na ty děti vůbec nepřijde řec, jsou dny, kdy si celý večer o těch dětech povídáme. A myslím si, že vzájemně nám to hrozně pomohlo."

Navíc obě rodiny zjistily, že se bezprostředně po tragédii potýkaly s podobnými problémy a tak právě tady někde se zrodil nápad založit České sdružení obětí dopravních nehod. Za dva roky fungování se na něj především telefonicky nebo mailem obrátilo na sto lidí, kterým se vinou dopravní nehody změnil život. Nejčastěji hledají pomoc právnickou, psychologickou anebo i sociální, protože jak říká Miluše Vondrušková, je hodně důležité být občas takzvaně mezi svými.

"Třeba letos najaře jsme byli ve Františkových lázních. Sešlo se nás asi patnáct a prožili jsme tam báječný víkend. Byl přítomen psycholog, byl přítomen právník a byl tam vlastně i takový nevázaný neformální večírek. Ti lidé najednou zjistili, že vlastně žijí dál. Že se nemusí utápět jenom v tom svém smutku, ale že se mohou projevit také jinak. Byli jsme tam vlastně všichni na jedné lodi. Dokonce jsme se i zasmáli, což třeba říkali někteří lidé, že do dneška nevěděli, že jsou také schopní se vůbec zasmát."

Někdy právě setkání se "stejně postiženými" lidmi totiž může mít pozitivní účinky.

"Určitě má smysl, že se setkají lidé, kteří mají stejnou zkušenost. Jeden z těch pocitů je "okolí mi nerozumí, protože to nezažilo". Já bych doporučil tomu okolí, aby prostě bylo k dispozici. Aby se nevnucovalo, ale zároveň bylo k mání. Aby ten, kdo si prožívá trápení, měl možnost přijít a popovídat si. Aby věděl, že okolní lidé jsou schopni ho přijmout, třeba i opakovaně, a zároveň se nebudou děsit toho, když třeba pláče, nebo projevuje nějaký smutek. To nejhorší, co se dá pro takového člověka udělat, je nutit ho k tomu, aby už nebrečel," nabádá psycholog Zdeněk Šolle.

A i proto Sdružení na základě zkušeností svých členů nabízí jakýsi manuál chování pro lidi z okolí člověka, který při nehodě přišel o někoho blízkého. Nepředpokládám, že se teď někdo bude do notýsku zapisovat kontaktní údaje, ale kdyby jste je náhodou přeci jen někdy potřebovali, tak budou určitě pořád na našich webových stránkách. Takže tady jsou telefonní čísla 737 859 819 nebo 604 166 173, internetová adresu je www.csodn.cz, tedy zkratka Českého sdružení obětí dopravních nehod.

V nejbližších dnech bude v Praze otevřena kancelář a třetí listopadovou neděli, tedy v mezinárodní den Obětí dopravních nehod, bude u nultého kilometru brněnské dálnice na pražském Chodově odhalen pomníček za všechny mrtvé při nehodách. Člověk by totiž podle Stanislava Vondrušky neměl dusit smutek v sobě.

"Ne každej člověk se potřebuje z problému vypovídat. Jsou lidé, kteří si to doopravdy potřebují tzv. protrpět sami, a je to pro ně nejlepší cesta, jak se z toho dostat. Většina lidí ale potřebuje komunikovat se stejně postiženými lidmi, aby viděli, že cesta z toho nějaká je. A to je asi do budoucna to nejdůležitější."

Spustit audio