Šum

Dobrý večer, pane doktore, 

právě jsem doposlouchala rozhlasovou hru Šum vysílanou na Dvojce a musím říct, že bez velkého sebezapření by to nešlo. Ale chtěla jsem mít ucelený obrázek. Bohužel je v současnosti rozšířen jakýsi pitomý trend být přirozený za každou cenu, a to i za cenu naprosté nesrozumitelnosti textu. Je to snad jakási současná móda, to rezignování na artikulaci? Účinkují v rozhlasových hrách opravdu vystudovaní herci? Tento nešvar (nesrozumitelnost a rychlé drmolení), jak to hodnotím, se vyskytuje jak v Českém rozhlase, tak v České televizi, tedy v hrách a inscenacích natáčených v posledních několika letech. Herci drmolí slova a věty mezi zuby, jako by neexistovaly samohlásky, slyšíte proud konsonant a musíte napínat uši, abyste se dozvěděl, o čem se „mluví“. Např.: „Ptřbju, abs mě nhrála ...“ (poslední slovo této věty jsem nezachytila vůbec, naprosto nesrozumitelný ŠUM). Nebo: „Prsimtě, nčkj na mě.“ Atd. 

Pokud ale tato duchařská hra (mimochodem bez logického zakončení) byla recesí, hrou o šumu v tom smyslu, že místo slov uslyší posluchač šum, pak je to asi v pořádku. Ale měli by na to být posluchači Českého rozhlasu upozorněni předem.

Děkuji, že tuto moji zprávu o současném politováníhodném způsobu jevištní mluvy nesmažete bez přečtení a že se snad i pokusíte o nějakou nápravu. 

Srdečně zdraví I. N.

______________________________________________________________________

Vážená paní,

Váš dopis, pokud mu dobře rozumím, není ani tak o obsahu, ale o formě. Rád bych, abyste věděla, že jednou z oblastí, které se snažím v rámci svých možností kultivovat, je vzorová kultura mluveného projevu. Upozorňuji na tuto nenahraditelnou úlohu Českého rozhlasu jeho vedení, Radu ČRo i jednotlivé manažery a tvůrce. Jistě se shodneme, že dokonalý mluvený projev žije především v literárních a dramatických útvarech, kdežto publicistika a zpravodajství narážejí na řadu problémů, které nelze vždy uspokojivě zvládnout (neškolení mluvčí pozvaní k mikrofonu, stres při živém vysílání atd.). 

Co se týče zmíněné hry, chápu, že tady šlo o mimořádně náročné zadání, o experiment zejména po formální stránce, tím mám na mysli zvukový design, režijní vedení i herecké ztvárnění. Obecně lze říct, že požadavek autentického herectví často vychází z přání posluchačů, je to jev, který známe i z televizních seriálů. I tam přináší často problematické výsledky, jak sama uvádíte, a jednoznačně s Vámi souhlasím. To však neznamená, že rozhlasoví tvůrci rezignují na kvalitu mluveného projevu. Ovšem jsou výjimky a k nim patří hra Šum. Můj soukromý názor je, že dokonalá artikulace by se zde jaksi míjela s atmosférou příběhu. A to mi potvrdila vedoucí tvůrčí skupiny zabývající se literaturou a dramatem, která mi sdělila, že nesrozumitelnost jistých pasáží mohla být i záměrem - jedná se o rozplétání slov, která jsou zaznamenána na velmi zašuměné nahrávce. Zkrátka na tuto hru musíme hledět s vědomím toho, co jsem uvedl výše. To, že se to některým posluchačům nebude líbit, je riziko, které musí tvůrci unést. 

Obecně vzato dramaturgie veřejnoprávního rozhlasu nemůže hledět jen na ty aspekty, které zajímají soukromé výrobce audioknih. Hledá, experimentuje, zkouší nové postupy. Někdy s úspěchem, který inspiruje k dalším krokům, jindy s nevalným ohlasem, který signalizuje, že tudy cesta nepovede. Nemohu to rozsoudit, to je úkol pro odborníky a také pro vedení stanice, které samozřejmě má zájem na tom, aby posluchači byli s programem maximálně spokojeni. S Vaším dopisem jsem je seznámil a jsem si jist, že pro ně představuje cennou zpětnou vazbu. Děkuji Vám za něj.

Se srdečným pozdravem

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu