Český rozhlas a mediální gramotnost

Ombudsman blog (ilustrační foto)
Ombudsman blog (ilustrační foto)

Z vystoupení ombudsmana Českého rozhlasu na konferenci na téma Mediální gramotnost – role vzdělávacích institucí a médií veřejné služby, konané 22. 11. 2018 na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy

Spolu s Neilem Postmanem z jeho slavné knihy Ubavit se k smrti můžeme konstatovat, že média nepozorovaně formují naše vědomí tím, že ovlivňují veškeré komunikační formy současné kultury v nejširším slova smyslu. Digitální technologie umocnily efekt, který byl mnohokrát popsán v souvislosti s elektronickými médii, jež stvořila nový princip vnímání světa. Lze jej popsat jako kaleidoskop, v jehož zorném poli se na okamžik zjevují obrazce, které vzápětí zmizí. Převaha emocí nad racionalitou, zábavy nad hledáním smyslu vede k tomu, že konzumenti mediálních obsahů přestávají být účastníky dialogu, v němž se pěstuje kritické myšlení, a stávají se pasivním obecenstvem. V tomto kontextu hodnotím úkol smysl mediální výchovy – porozumění mediálním obsahům a jejich kritické hodnocení – jako klíčový pro zdárný rozvoj demokratické společnosti.

Jak může médium veřejné služby napomoci rozvoji mediální gramotnosti? Pokusím se stručně shrnout několik typologicky odlišných způsobů působení na veřejnost. Prvním typem je osvěta ve formě vlastních materiálů zaměřených na reflexi práce média veřejné služby. Příkladem je týdenní magazín eRko, pořad Jak to vidí s hosty, kteří se dlouhodobě věnují mediální problematice, rubrika Děrné štítky zaměřující se na vývoj a rizika sociální sití, šíření hoaxů a dezinformací nebo webová stránka digitalniradio.cz. Dalším typem jsou materiály věnující se orientaci posluchačů ve světě médií a rozpoznávání prostředků manipulace. Zde je možno uvést zprostředkování debaty o dopadech tzv. fake news a dezinformačních kampaní v konkrétních společenských a politických souvislostech (prezidentské volby v USA, imigrační problematika apod.). Další metodou mediální výchovy je tzv. fact checking, tedy následné ověření informací. Pro příklad: rozhovor s politickým představitelem je následně podroben analýze a Český rozhlas upozorní na nepravdivé či polopravdivé informace v jeho vyjádřeních.

Český rozhlas bezpochyby působí na posluchače samotnou strukturou mediálního obsahu. Právě důsledná strukturovanost je jedním z prvků, jež nazývám referenčními hodnotami spojenými s rozhlasem veřejné služby. A právě tyto referenční hodnoty slouží k orientaci veřejnosti ve světě médií i sociálních sítí. Jsou jimi například editorské zásady při tvorbě zpráv, dramaturgická příprava publicistických pořadů, péče o kulturu mluveného projevu, bezpečný a kultivovaný prostor určený dětskému vnímateli.

Jako ombudsman Českého rozhlasu řeším podněty a stížnosti posluchačů vztahující se k činnosti této instituce. Poměrně významná část kritických ohlasů je založena na nepochopení specifické funkce rozhlasu veřejné služby. Součástí mediální gramotnosti by mělo být povědomí například o tom, že veřejnoprávní média působí na základě zákona, který jim vymezuje činnost a také způsob financování. Běžně se totiž setkávám s názory, že kromě rozhlasových poplatků je Český rozhlas placen z daní, či přímo vládou, případně z reklam. Ty jsou omezené pro celoplošnou stanici na pouhé tři minuty denně a financuje se z nich marketinková činnost. Nicméně setkal jsem se opakovaně s tím, že sponzorský vzkaz objednaný jistou mediální skupinou znamená, že jsme v jejím majetkovém portfoliu.

Z mé agendy stejně tak vyplývá, že v širší veřejnosti panuje povrchní povědomí o rozdílu mezi zprávou a publicistickým materiálem. Posluchači si často stěžují, že Český rozhlas nesprávně informoval veřejnost, dokonce že šíří poplašné zprávy. V reakcích na konkrétní stížnosti vysvětluji, že to, o čem posluchači píší, nejsou zpravodajské informace, ale soukromé názory účastníků publicistických pořadů. Při té příležitosti podávám vysvětlení, že podstatou publicistiky je střet subjektivních pohledů na svět, z nichž ani jeden si nečiní nárok na absolutní platnost.

Častým zdrojem kritických reakcí je porušení zásady nestrannosti a vyváženosti. To jsou hodnoty, které je zapotřebí vnímat v širším kontextu. Obecně vzato, na publicistických pořadech není možno požadovat nestrannost a vyváženost, to je protimluv. Lépe řečeno, není možné to požadovat na jednotlivých komentářích či rozhovorech. To jsou útvary založené na subjektivním názoru autora a posluchač se s nimi může ztotožnit, anebo se vůči nim vymezit. Důležité je, aby v dlouhodobé perspektivě Český rozhlas poskytl prostor všem relevantním společenským a politickým proudům a aby ve výběru témat a hostů zohledňoval aktuální složení zastupitelských sborů všech stupňů (tuto povinnost respektují jak regionální, tak celoplošné stanice). Výsledky interních analýz, které zpracovává Analytické a výzkumné oddělení, potvrzují, že tento princip je dodržován. Stejně tak snahu o vyváženost a nestrannost víceméně potvrzují analýzy, které si nechává vypracovávat Rada Českého rozhlasu (což je orgán volený Poslaneckou sněmovnou).

Důležitou referenční hodnotou je kultura mluveného projevu. Český rozhlas je veřejností považován za instituci, která představuje referenční podobu české řeči v mluvené formě, to znamená, že poskytuje vzor správné ortoepie, gramatiky, stylistiky, volby lexikálních prostředků, a zároveň je prostředím, které by mělo dbát o její kultivaci. Problém je v tom, že vývoj médií spěje v oblasti publicistiky už dlouhou dobu od připravených projevů k autenticitě, bezprostřednosti. Tento trend je pochopitelný, neboť posiluje vazbu mezi posluchačem a médiem, vtahuje posluchače do události, do atmosféry. Nese s sebou ovšem nezamýšlené negativní efekty, mezi nimi projevy rozpaků, hledání správných výrazů i zafixované zlozvyky. Pokud jde o mluvčí z řad pozvaných hostů, lze jim v jisté míře tyto nešvary odpustit ve jménu výše zmíněné autenticity a bezprostřednosti vjemu. Ovšem o to přísněji veřejnost posuzuje mluvený projev pracovníků Českého rozhlasu. Uznávám, že ne vše je ideální, ale oceňuji aktivity, které se snaží o co nejlepší stav: dobré výsledky přináší například průběžně aktualizovaná příručka výslovnosti cizích jmen a výrazů, jež je on-line k dispozici všem zaměstnancům Českého rozhlasu.

Závěrem se pokusím z pozice mediálního ombudsmana stručně shrnout to nejpodstatnější, co by mělo definovat smysl mediálního vzdělávání v Českém rozhlase. Jde hlavně o to, aby si veřejnost uvědomila, že v médiích se neodráží obraz skutečného světa, ale že je zde podáván jeho stylizovaný obraz, často vytvářející zejména v publicistických a dokumentárních žánrech iluzi autenticity. Druhým stěžejním bodem mediální výchovy je vysvětlit zásadní rozdíly mezi médiem veřejné služby a médiem soukromým.

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu