Auditivní formy slovesného umění a jejich smysl pro školní a mimoškolní literární edukaci

Ombudsman blog (ilustrační foto)
Ombudsman blog (ilustrační foto)

Z vystoupení na konferenci Literatura jako prostředek školní edukace a výchovy ve volném čase, konané 30. 10. 2018 na Jihočeské univerzitě

V situaci, kdy lze pozorovat klesající zájem dětí o čtení, je jednou z cest, jak tento trend pozitivně ovlivnit, zapojení výchovy k čtenářství do širšího interdisciplinárního rámce. Takto vytvořené vazby vycházející ze spontánního zájmu dítěte mohou vést k vytvoření dlouhodobě působícího motivačního prostředí, schopného nejen vzbudit zájem o pravidelnou uvědomělou recepci literárních textů, ale zejména tento zájem udržet v kritických vývojových fázích, v nichž přichází statisticky významný odklon od vytvořených čtenářských návyků. V záměru budovat pozitivní vztah dítěte k recepci literárního textu se mohou synergicky spojit literární výchova s prvky výchovy mediální.

V dnešní době, kdy se média a digitální technologie stala přirozenou součástí každodenního života, je účelné uvažovat o funkčním propojení čtenářské a mediální gramotnosti. Čtenářskou gramotností rozumíme souhrn vědomostí a dovedností potřebných k porozumění psanému textu a jeho myšlenkovému zpracování k rozvoji osobnostního potenciálu. Mediální gramotností rozumíme souhrn vědomostí a dovedností potřebných k porozumění významu mediálních obsahů a jejich kritickému hodnocení.

Instruktivní příklady v tomto ohledu nabízí nejen dialog literární předlohy a její audiovizuální adaptace, ale také vztah textu a jeho adaptace do podoby ryze auditivní – rozhlasové slovesné realizace (četby, dramatizované četby, dramatizace, rozhlasové hry), resp. zvukové knihy. Nutno poznamenat, že termín „zvuková kniha“ je svědectvím terminologické neukotvenosti, vznikl z ryze praktických potřeb a je namístě používat jej pouze jako analogii souhrnného označení auditivních slovesných žánrů umělecké povahy (s výjimkou dokumentu a fíčru). V současné době vedle sebe existují náročné dramatizace literárních děl a četby textů bez jakékoli dramaturgické úpravy, přičemž termín zvuková kniha se vztahuje na oba tyto krajní typy akustického zachycení literární předlohy.

O právu přizpůsobit literární dílo auditivní realizaci se diskutuje od počátku existence technických prostředků umožňujících záznam a přenos zvuku. Střetávají se tu dva legitimní přístupy: první preferuje autenticitu předlohy, druhý argumentuje tím, že převod literárního díla do auditivní podoby je bez strukturálních úprav nemožný. K pochopení principů zvukové realizace literárního textu významně přispěl kanadský teoretik médií Marshall McLuhan svou taxonomií „horkých“ a „chladných“ médií. „Horké“ médium je podle něj „extenzí jediného smyslu pomocí ,vysoké definice‘“, přičemž „vysoká definice“ je stav naplněnosti daty (M. McLuhan, Jak rozumět médiím, Praha: Odeon, 1991, s. 33). Zvukovou nahrávku (pro účely daného tématu suplující McLuhanem používaný pojem rozhlasového média) lze přiřadit k „horkým“ „vysokodefiničním“ médiím stejně jako literaturu.

Teze o blízkosti vyjadřovacích prostředků epiky a akustického ztvárnění literárního díla nebyla zpočátku obecně přijímána a rozhlasoví tvůrci spíše hledali genetickou spřízněnost s prostředky výstavby a prezentace dramatického díla v jevištní podobě, a dokonce metodologické shody s výrazovými prostředky němého filmu. Teprve když je vývoj zavedl do slepé pasti akustického naturalismu, začali se obracet k východiskům, která se ukázala být mnohem inspirativnější a dlouhodobě osvědčují produktivnost. McLuhanův postřeh o extenzi jediného smyslu vyjadřuje podstatu vnitřní, genetické spřízněnosti literatury a auditivní tvorby, i když typologicky je možno najít řadu shod akustického tvaru s tvarem založeným na vizuální prezentaci. Auditivní adaptace literárního textu však zůstává být vázána na slovo daleko více nežli adaptace divadelní nebo filmová.

To můžeme pokládat za produktivní východisko k úvaze o přínosu auditivních forem slovesného umění pro školní a mimoškolní literární výchovu. Jedním z faktorů podporujících auditivní adaptace literárních textů jako vhodnou podporu výchovy ke čtenářství je důležitá úloha rodinné edukace, zvláště při rozvoji čtenářství v mladším školním věku. Mnoha rodičům dnes zprostředkovává literární hodnoty téměř výhradně zvuková kniha a lze očekávat, že tento trend v budoucnosti bude sílit. Debaty o tom, zda auditivní adaptace literárního textu může plnohodnotně nahradit zážitek z četby, provázejí tento druh adaptace od samého počátku. Zdá se být ale nesporným faktem, že je v možnostech tohoto druhu zpracování literárního textu aktivizovat vnímavost recipienta vůči estetickým a noetickým kvalitám textu. Otázkou nicméně zůstává, zda je možno zjistit přímou vazbu mezi zážitkem z auditivní adaptace literárního tvaru a následnou větší vstřícností vůči zážitku z četby. Recepce auditivní formy literárního textu je hodnocena samotnými vnímateli jako samostatná estetická kategorie.

Zvukový plán plní v zásadě dvě zadání. Jednak napomáhá zpřehlednit sémantickou strukturu literárního díla a za druhé zvýrazňuje estetický účinek auditivní podoby díla. Obě tyto stránky zvukového plánu mají společný cíl: vytvořit celistvý zvukový obraz. Ten nemá být výsledkem snahy o navození vizuálního dojmu (v rozhlasové historii je podrobně zmapován tzv. zvukový naturalismus, imitující ve zvukovém partu realitu), nýbrž specifickou uměleckou výpovědí tvůrce auditivní podoby literárního díla.

Ideálem četby literárního textu (což je dnes zároveň nejčastější podoba zvukové knihy) je ponechat interpretaci literárního textu na recipientovi. Tato strategie je tím úspěšnější, čím menší je podíl všech dramaturgie, interpretace a režie do procesu převodu literárního textu do auditivní podoby. V ideálním případě se dramaturgie omezí na výběr titulu, který splňuje základní předpoklady auditivního působení. V oblasti auditivní úpravy literárních děl určených dětem mají přednost texty s jasnou a přehlednou fabulační linií, s nepříliš náročnou kompozicí, s přiměřeným rozsahem. Ambicí režie není vlastní výklad textu, nýbrž technické vedení interpretace (srozumitelnost, temporytmus, event. zvuková grafika omezující se na předěly mezi kapitolami, oddíly apod.). Monologický charakter čtenářské recepce je zvýrazněn jedním interpretem.

Oblíbeným segmentem auditivních prezentací určených dětskému posluchači jsou dramatizované četby a hry na motivy literárního textu (především pohádky). V tomto případě se „literární“ princip („vypravěčství“, monologický princip recepce, subjektivizace vjemu) nahrazuje principem dramatickým (předvádění, mnohohlasost, objektivizace vjemu). Jednotlivé varianty se liší mírou dramaturgické a režijní stylizace zvukového prostoru. Dramatické realizace literárních děl nezřídka přebírají postupy rozhlasových her, i když za ně zpravidla nejsou označeny a jejich žánrová klasifikace, postavená na opozici literatura – drama, je ponechává v oblasti literární (dramatizovaná četba), případě jejich žánrové označení zcela schází. Toto žánrové znejistění se však nepřenáší na recipienta, neboť ten v auditivním prostředí jen opakuje vlastní zkušenost s adaptacemi literárních děl v audiovizuálních médiích, kde jiná cesta než dramatizace literární předlohy v zásadě není možná.

Strukturální odlišnost, jak ukazuje praxe, není na překážku symbióze literárního textu a elektronického média, jež jeho realizaci v mysli recipienta proměňuje v prožitek jevu, který je předváděn. Auditivní prezentace literárního díla je určena recepci v intimitě, nikoli kolektivnímu prožitku. Míra intimity je zároveň nepřímo úměrná míře zprostředkovanosti. Proto McLuhan hovoří o soukromém zážitku (navozujícím dojem osobního kontaktu), o nevyslovené komunikaci mezi autorem-hlasatelem (resp. hercem, vypravěčem) a posluchačem jako o bezprostředním aspektu rozhlasu. Tento aspekt sbližuje auditivní recepci s vnímáním literárního díla jako ryze subjektivní prožitek v opozici vůči například recepci médií založených na vizuálním kontaktu, kde je míra zprostředkovanosti řádově vyšší.

Převedení tištěného textu do auditivní podoby jej obohacuje o gestické vlastnosti jazyka, dosud přítomné jen potenciálně a realizované v závislosti na osobních dispozicích recipienta. Potenciál slova je obrovský a stejně velká je komprese, v níž je slovo prezentováno čtenáři. Jeho zvuková realizace části potenciálu uvolňuje, ale akustické prostředí vytváří ve srovnání s prostředím čtenářským pro iniciativu recipienta kvalitativně nové podněty. Naznačené teoretické východisko má mimořádný význam pro podporu výchovy ke čtenářství prostřednictvím auditivních uměleckých tvarů. Konkrétní cesty, jimiž je možno tuto podporu realizovat, nabízí řada aktivit Českého rozhlasu jako média veřejné služby, k jehož poslání patří rovněž výroba a vysílání pořadů pro děti a mládež. V první řadě se to týká specializované stanice určené pro děti Rádio Junior.

Významným počinem Českého rozhlasu jako média veřejné služby při výchově k k uvědomělému osvojování literárních hodnot je projekt Čtenářský deník. Nabízí možnost bezplatného stažení důležitých titulů české literatury v  zodpovědné dramaturgii a profesionální interpretaci. Kromě toho zájemci mají k dispozici odborně fundované medailonky jednotlivých autorů, texty a kvízy.

Edukativní potenciál auditivních textů je širší a není vyčerpán výchovou ke čtenářství. Redakční a ediční praxe vede k závěru, že esteticky příznakové texty podporují rozvoj kompetencí ve školní edukaci účinněji než publicististické texty s prvoplánově výchovným charakterem. Jako příklad může sloužit soutěž Rádia Junior s názvem Cestovatelé v čase. Její podstatou je dramatický příběh, jehož děj se odehrává v určitém roce. Posluchačovým úkolem je určit daný rok. Obdobnou roli má plnit projekt Literatour, který hodlá představovat jednotlivé literární a dramatické žánry (pohádky, povídky, básně, rozhlasové hry atd.) a na konkrétních příkladech vysvětlovat jejich žánrová specifika. Specifickou podporu výchovy ke čtenářství naznačuje funkce tzv. literárních agentů, kteří na kanálu BookTube mohou doporučovat tipy na kvalitní dětskou literaturu. Reverzním počinem je projekt Dětský čin roku, jehož je Rádio Junior partnerem. Dětský posluchač je vybídnut, aby literární formou zpracoval skutečný příběh, který si zaslouží nominaci na zmíněné ocenění. Vybrané příběhy jsou následně po dramaturgické a editorské přípravě představeny ve vysílání.

Z úvahy o vztahu literárního pretextu a jeho auditivní adaptace a z naznačených příkladů konkrétního výchovného působení vyplývá, že auditivní formy slovesného umění mohou být využity jako jedna z účinných forem edukativního procesu.

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu