Dagmar Ruščáková

„Uvolněte paže, protřepejte ruce, povolte kolena a pořádně dýchejte!" Potáceli jsme se sálem, a vypadali jsme jako banda veselých a totálně opilých zombie.

Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu.

Minulý pátek jsem ztratila hlas a nemohla ho najít ani po všech obvyklých léčivých procedurách. Napadlo mě, že jsem se dočasně stala ideální manželkou.

Dívala jsem se s uspokojením na rostoucí zásobu sušených hub. Už nemusím schovávat zbytky na vánoční polévku a občasnou bramboračku. Mám dost. 

„Všechno nejlepší k narozeninám tvého syna ti přeju!" zahlaholil na mě vesele do telefonu minulé pondělí můj otec. Poděkovala jsem a vůbec se nedivila. 

„Páni, vám to ale sluší!“ Kamarádka na sobě měla halenku, šněrovačku a sukně se spodničkami, její muž široké kalhoty, bílou košili a koženou kazajku. Vypadali skvěle.

Zazvonil mi telefon - můj otec. Nezdržoval se okolky a šel hned k věci. „Koupil jsem meruňky, chci si udělat knedlíky. Z jakého těsta by měly být?“

Byl to takový malý rituál. Maminka s babičkou přebíraly věci, ze kterých jsme přes prázdniny vyrostli, a babička k tomu dodala: „No jo, děti jsou po prázdninách větší.“

Když jsme někdy v zimě slíbily, že jako Dedivadlo budeme hrát na dni obce Lipnice u Dvora Králové, tak jsme se nezabývaly tím, kde to vlastně bude.

Sedím za volantem a snažím se najít nějaký způsob, jak udržet pozornost! Jenže tohle jsou pro mě naprosto nezvyklé podmínky. Jedu po náhorní rovině severního Wyomingu.