Dagmar Ruščáková

Začátek února poznamenala velká obleva. Nejenže teploty vystoupily neslušně vysoko, ale ještě i pršelo. Hledím do předpovědí počasí a doufám, že se vrátí sníh a mráz. 

Bylo to pár dní po Vánocích, když mi můj mladší syn poslal sérii fotek, dokumentující precizní přípravu chilli noc carne včetně velmi lákavě vypadajícího výsledku.

„Babičko, já mám v polívce kořeny…" ozvalo se stísněně od stolku, kde právě obědvala moje tří a půlletá vnučka Kačenka. „Co jí může v té rajské plavat?" blesklo mi hlavou.

Jdu studeným zimním lesem, těším se z jeho krásy, čerstvého vzduchu a psů radostně šmejdících kolem cesty. V lese moje duše vždycky pookřeje, čerpám z něj sílu a útěchu.

Představte si rodinu o Vánocích. Už je po večeři, na stole se blyští skleničky, voní načančané cukroví. Světla na stromečku svítí, děti poskakují a nemohou se dočkat dárků.

Kam se jen mohla schovat? Je maličká, může být kdekoliv. Říkají, počkej do noci, až začne mít hlad - objeví se. Jenže… co když ne. Co když někde zapadla a nemůže ven?

Přijíždím na své oblíbené parkovací místo u lesa. Pozorně se rozhlížím - pokud máte v autě dvě nadšené vlčky a krajina je plná zvěře, naučíte se takové věci nepodceňovat.

Vidím to před očima jako by to bylo dnes. Sedím u stolu, ruka křečovitě svírá tužku, jazyk mám povyplazený soustředěním a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika. 

Je to chvíle, na kterou se těším, ať je venku horké léto, studená zima nebo cokoliv mezi tím. Večer před spaním si stoupnu do sprchy a smývám ze sebe neklid uplynulého dne.

„Tak prima, máme hotovo. Uvidíme, jak to dopadne tentokrát,“ usmála se moje kadeřnice, když dokončila další z barevných kreací, se kterými experimentuju už mnoho let.