Dagmar Ruščáková

Jdu domů z obecního úřadu a už cestou se na to těším. V jedné ze zatáček cesty, na kraji louky, roste stará jabloň. Jednu z hlavních větví jí před lety ulomila vichřice.

V oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways.

Jdu mezi regály svého oblíbeného obchodu, když mi oči padnou na známý obal - podívejme se, křupky arašídové! Usměju se a bez váhání jeden balíček vložím do košíku.

Dívám se na ty krabice s pocitem beznaděje. „Tyhle musíš projít ty, jsou to tvoje věci," říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic.

Dívám se s něhou na svoji malou skalku. Mám ji už několik let, mezi pískovcovými kameny roste několik druhů skalniček. Je to půvabné zákoutí, ale…

Kdykoliv jdu ulicí Vrchlického v královédvorské Podharti, s potěšením se na ten dům zadívám. Dnes je v budově Husův domov, ale v době mého dětství tu bývala mateřská škola.

Ráno právě pokročilo k oné šťastné hodině, kdy je čas na kávu. Zapínám kávovar a pohledem kontroluju hodiny. Za pět minut devět… ještě chvilku a měl by mi zazvonit telefon.

Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a přišla chvíle, kdy se on otočil a řekl: „Růžičko moje…“ To není citát z červené knihovny. Tak sedával můj děda s babičkou!

Koukám se hezky na ozdobený plátěný sáček, ve kterém mi předala vánoční dárek moje kamarádka Dana. Vím, že ho malovala už v červenci při svém pobytu v Kyrgystánu.

„Ten kluk se zbláznil!“ vyhrkl do telefonu můj otec místo pozdravu. „A jak se to projevilo?“ zajímala jsem se. „Koupil mi vánoční strom!“