Geneze slovního spojení „humanitární bombardování“

Vážený pane Pokorný,

nechci otravovat, a pokud bude složité a náročné se něčeho dopátrat, tak to pusťte z hlavy.

Od prosince 2018 se opakovaně /už 3x/ dotazuji v ČRo a Týdeníku Rozhlas na následující otázku:

Slyšel jsem pořad s p. Petrem Nováčkem, který řekl, že v rozhovoru s p. Havlem on přiznal svůj výrok o humanitárním bombardování.

Za nějaký čas vysílala ČTV dokument s rozhovorem s p. Havlem přímo na kameru. Padla i otázka humanitárního bombardování. Pan Havel řekl, že s bombardováním souhlasil. Pak někdo přidal slovo humanitární a už to jelo.

Vážím si obou pánů. Pan Nováček je znalec místní politiky. Pan Havel morální autorita. Mohu věřit oběma. Ale pravda je jen jedna. U p. Havla mi nesedí, že by použil slovo humanitární. Vycházím z jeho povahy a názorů.

Vím, že je to problém se k tomu vyjádřit. Mejly s datumy se mi po 30 dnech vymazaly. Z rozhlasu neodpovídají. Přitom by mi stačilo nelze sehnat odpověď na dotaz.

Tak prosím Vás, zda je možné se něčeho dopátrat.

Přeji Vám vše dobré a zdraví.

V. S.

__________________________________________________________________

Vážený pane,

děkuji Vám za podnět. Z rešerše, kterou jsem provedl, vyplývá, že Václav Havel slovní spojení "humanitární bombardování" nepoužil. Jeho kritici patrně vycházeli z článku, který vyšel 23. 4. 1999 v italském deníku La Republica a v němž mj. stojí:

„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii, a dopad na NATO.“

Geneze tohoto materiálu je složitá. Článek v deníku La Republica patrně vychází z rozhovoru, který Václav Havel poskytl 14. 4. 1999 agentuře Reuters. V tomto rozhovoru se pojem "humanitární bombardování" neobjevuje, řeč je zde o přítomnosti mírových sborů, která může zabránit humanitární katastrofě. Je zde spojení "humanitární asistence" ve smyslu činnosti mírových sborů, jež by pomohly zastavit vyvražďování.

Lze dohledat ještě jeden možný zdroj pozdějšího ztotožnění pojmu "humanitární bombardování" s osobou Václava Havla. Je jím zpráva francouzské agentury AFP, která patrně na základě materiálu agentury Reuters uveřejnila 28. 4. 1999 Havlův výrok, že "bombardování má výhradně humanitární povahu". Tento citát převzala ČTK, od níž ji převzaly některé české deníky.

Podle jednoho zdroje (Wikipedie) se spojení pojmu "humanitární bombardování" s osobou Václava Havla přisuzuje Richardu Falbrovi, který jej měl užít v rozhovoru pro TV NOVA 23. 5. 2004. Richard Falbr odkazoval na článek v deníku Le Monde z 29. 4. 1999 - a jsme zpět u článku v deníku La Republica, neboť francouzský list tento článek převzal a přeložil z italštiny do francouzštiny.

Václav Havel v MF Dnes 24. 5. 2004 v odpovědi Richardu Falbrovi označil pojem "humanitární bombardování" za obskurní a popřel, že by jej ho vymyslel nebo použil, "a použít nemohl, neboť mám - troufám si tvrdit - vkus".

Podle mého názoru je na tomto příkladu možno pozorovat jednu z vlastností médií, a sice tendenci ke zjednodušování, zplošťování reality. Tento postup s úspěchem užívají politici při diskvalifikaci svých politických protivníků. Média jsou v dvojjediné pozici: jednak jsou zrcadlem, které má za úkol věrně odrážet realitu, tedy například i zkreslené a zavádějící výroky všeho druhu. Na druhou stranu by média, zejména ta veřejnoprávní, měla poskytovat svým posluchačům, čtenářům a divákům dostatek podkladů pro to, aby realitu byli schopni vnímat v celé složitosti, nejednoznačnosti, rozpornosti.

Osobně se domnívám, že danou věc je třeba vnímat v širším kontextu, v němž hraje roli zejména fakt, že operace NATO s názvem Allied Force (Spojenecká síla, 24. 3. - 10. 6. 1999) proběhla bez mandátu OSN, a dále to, že část české veřejnosti viděla v procesu násilné cesty k samostatnosti paralelu se situací Československa a jeho německé menšiny v roce 1938. Údajný výrok Václava Havla, sám o sobě oxymóron (spojení navzájem se vylučujících slov), se stal symbolem problematičnosti těchto vnitřně rozporných akcí a činů. Veřejnost přitom přehlížela fakt, že českou účast na operaci NATO schválila česká vláda v čele s Milošem Zemanem. Jemu ani ministru zahraničí Janu Kavanovi nebylo schválení české účasti nijak výrazněji vyčítáno. Je to zajímavá lekce o síle slov - i těch, která nebyla ve skutečnosti nikdy vyřčena.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu