Hranice mezi informací a reklamou

Dobrý den,

mám prosím dotaz. Jsem řemeslník a za každou reklamu si musím zaplatit. Takže chápu, že ani vy ve vašich pořadech, například v zahradnické poradně, nemůžete zmiňovat názvy výrobků, aniž by výrobce zaplatil za reklamu.

Jak si mám ale potom vysvětlit, že některým vašim hostům z řad herců a zpěváků sami dovolíte mluvit o jejich knihách, vydaných CD apod.? Vždyť to jsou přece také jejich produkty, na kterých vydělávají. Tak mě zajímá, jestli vám za svoji reklamu také platí.

Mám konkrétní příklad. Před časem k vám v rychlosti do odpoledního programu přiběhl herec Václav Vydra s oznámením, že se za chvíli bude prodávat kniha o jeho mamince, ať tam všichni dorazí! Nemám nic proti panu Vydrovi, jen mě zajímá, jestli vám za reklamu zaplatil.

Bronislav Kuba, Kersko

Vážený pane Kubo,

děkuji Vám za dotaz, který svědčí o tom, že nejste pasivním posluchačem. Váš postřeh má racionální jádro, ale není snadné nalézt na něj jednoznačnou a vyčerpávající odpověď. Pokusím se vysvětlit Vám svůj pohled na věc, který se opírá o diskuse s příslušnými odborníky.

Zákonné normy, jimiž se Český rozhlas řídí, nepřipouštějí skrytou reklamu ve vysílání tohoto média veřejné služby. Zároveň je třeba vzít v úvahu metodologické problémy při stanovení hranice mezi skrytou reklamou a informováním veřejnosti o aktuálním dění. Pro redaktora je
velmi obtížné provést poučenou úvahu, zda oznámení firmy nebo jiná identifikace společnosti dosáhly míry reklamy, či zda přiměřeně doplňovaly informace ve zpravodajském či publicistickém materiálu. Důležité je, zda se postupuje podle úzu, tedy zda vytvořený materiál
má povahu zprávy či publicistického příspěvku a nenese znaky, jež by mohly vést k dojmu, že přináší reklamní užitek.

Jinými slovy, kdyby zpravodajství Českého rozhlasu přineslo informaci, že vánoční strom pro pražské Staroměstské náměstí byl poražen motorovou pilou té a té konkrétní značky, jistě by konkurenční firma vyrábějící motorové pily mohla tuto informaci označit za nestandardní
reklamu a dožadovat se také přístupu do vysílání. Věc by mohla skončit i u soudu. Pokud ale v rámci kulturního servisu Český rozhlas oznámí, že do kin jde nový film s konkrétním názvem, nebo že vyšla nová kniha jistého autora, nenajde se patrně žalobce, který by tuto informaci chtěl rozporovat u soudu. Je tedy nutné vzít v úvahu na jedné straně nepřípustnost skryté reklamy ve vysílání Českého rozhlasu a na druhé straně fakt, že při mechanickém uplatňování pojmu „skrytá reklama“ by stanice Českého rozhlasu byly zbaveny možnosti referovat o většině událostí společensko-kulturní povahy.

Jak jsem uvedl, věc není zcela jednoznačně vyjasněna, vychází se ze zavedených pravidel. To, že ve vysílání všech stanic se nadstandardně objevují osobnosti české kultury, vyplývá především ze zájmu veřejnosti, která si přeje, aby tyto osobnosti byly na obrazovkách a
v rozhlasových přijímačích přítomny.

Pokusil jsem se Vám upřímně sdělit své názory na tuto složitou oblast na hranici mezi právem a etikou. Jsem přesvědčen, že každá případná kauza týkající se propagace kulturního statku by musela být řešena individuálně, s přihlédnutím k okolnostem případu.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu