Informování o dějinách Ukrajiny

Buďte zdrávi vespolek.

Přestože se téměř jistě s vámi (mn. č.) sdíleném jediném správném názoru na soudobé dění neshoduji (ač jakékoli války považuji za odsouzeníhodné), dovolil bych si pár faktických poznámek k pořadu Pocta Miroslavu Skorykovi, údajně skladateli ukrajinskému (navíc údajně čerpajícího z ukrajinského folklóru).

1. Lvov byl v roce 1938 (rok jeho narození) stále ještě polský, předtím haličský. V rámci předválečného SSSR (a tedy ani na území Ukrajiny, což je konstrukt ruských bolševiků) se nenabízel.

2. Přestože bylo původní (ještě z druhé poloviny 18. století) Polsko rozděleno mezi Rakousko, Prusko a Rusko, ležela tato část (až od 1939 SSSR) v záboru rakouském.

3. na území Haliče žili především Poláci, Rusíni, žádní Ukrajinci. Slovo Ukrajina má zhruba týž význam jako "pohraničí" či "pohraniční kraj"

Přestaňte tedy laskavě mystifikovat (alespoň tu stále zmenšující) vzdělanější část veřejnosti. Ostatně a pokud jde o Polsko: není pochyb o tom, že při dělení Polska byla krutovláda nejhorší v jeho východní (dnes již ukrajinské). Utlačovateli tedy byli sice Rusové, ale především ti, kteří se později (a ahistoricky a účelově) nazývají Ukrajinci (ale to se do vaší ideologie nehodí, není-liž pravda).

zdraví Š. M., v podstatě posluchač už jen sváteční a weekendový (kdysi skalní)

Mimochodem: došlo vám (mn. č.), že těmi neustálými poctami tomu a tomu (kdoví jestli) Ukrajinci vlastně jejich kulturu haníte. Je-li tak pozoruhodná (a v řadě případů ano), proč jste jí nechávali nepovšimnuti....?. Dochází vám, že positivní diskriminace v kultuře je svým způsobem vlastně pohana?

_______________________________________________________________________

Vážený pane,

Vaše faktografické připomínky poukazují na to, jak málo víme o relativně nedávné historii středoevropského regionu. O rakouské a rakousko-uherské historii Haliče ví dnes většina lidí u nás patrně jen díky Švejkovi. Bude jen dobře, když se v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině zvýší zájem o dějiny prostoru, s nímž máme mnoho společného – dějinami, ale také životním stylem a kulturou. Mohli bychom diskutovat nad vymezením pojmu Ukrajinec, tady by bylo zapotřebí vyjasnit si kritéria, podle nichž určujeme příslušnost k národu či národnosti. Ale to není podstatné. Za podstatnější považuji to, že pochopitelné emoce, které nás spojují s obětmi agrese, by se neměly mechanicky promítat do pozitivního hodnocení všeho, co je s nimi spojeno. To je sice lidsky pochopitelné, ale metodologicky neobhajitelné. Pokud jste svůj dopis myslel takto, rozumíme si. Nemá smysl ale mluvit o mystifikaci, tedy záměrném uvádění v omyl, k něčemu takovému se nikdo soudný v Českém rozhlase nepropůjčí.

Obecně souhlasím s tím, že máme – historici, publicisté, novináři - v seznamování veřejnosti s historií středoevropského regionu co dohánět. Je to jistě i úkol Českého rozhlasu a já v tomto smyslu považuji Váš dopis považuji za racionální podnět.

S pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu