Jak nevířit emoce při informování terorismu?
Bezprostřední informování po teroristický útocích může být plné emocí.
Dobrý den,
poslouchám Český rozhlas Plus a hlavní polední zprávy.
Je 15. 9. 2017, v Londýně došlo k teroristickému útoku a zde jsou komentáře o KLDR, rozebírá se jakási čínská investice či následuje barvitý komentář o sondě kdesi ve vesmíru! To je vrchol aktuálnosti? Spíše trapnost a ubohost! A pokračování po zprávách? Debata o důchodech!
Pane Pokorný, Vaší práce si nesmírně vážím – to aby nedošlo k nedorozumění.
S pozdravem
Milan Kočí
Vážený pane Kočí,
reaguji obratem, protože jde o aktuální záležitost. O úkolech média veřejné služby v souvislosti s teroristickými útoky se vede mnoho diskusí. Povinnost přinést ověřené zpravodajství je mimo diskusi a Český rozhlas ji plní.
Je zde ale oprávněný argument, že publicistické materiály vznikající bezprostředně po těchto útocích jsou si často podobné: přinášejí první dojmy vyděšených svědků, popisují místo tragédie, spekulují o okolnostech, které ještě nejsou známy. Tedy nepřinášejí žádné nové informace ani analýzy, v zásadě pracují s emocemi. Proto se v diskusích mediálních pracovníků objevuje i názor, že tento druh publicistiky je možno svěřit komerčním médiím, která pracují s prvoplánovými emocemi, „prodávají“ strach, senzacechtivost a podobně.
Rozhlas veřejné služby se zcela jistě k tomuto i jiným teroristickým činům bude vracet v reportážích svého zpravodaje, v analýzách a srovnáních, v komentářích, ale až s jistým časovým odstupem (třeba několika hodin), tak, aby mohl posluchačům sdělit informace a názory zasazené do potřebného kontextu.
Sdělil jsem Vám svůj pohled na věc, který může být korigován rychle se měnící realitou.
Věřím, že jej přijmete jako jeden z možných úhlů pohledu.
Se srdečným pozdravem
PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu
