V době pandemie vychází na světlo složitý vztah vědy a novinařiny

20. leden 2022

Nástup varianty omikron nastoluje otázku, jak mají média skloubit a vyvážit své povinnosti vůči veřejnosti.

Mezinárodní organizace mediálních ombudsmanů (ONO) ve svém newsletteru upozornila na článek ombudsmanky americké veřejnoprávní sítě NPR Kelly McBrideové. Tato odbornice na mediální etiku se zamýšlí nad nesnadným úkolem médií poctivě informovat veřejnost v době pandemie. Otázky, které autorka nastoluje, rezonují i v českém prostředí.

Vyjděme z autorčiny úvahy, že věda a žurnalistika se pohybují odlišnou rychlostí. V žurnalistice platí, že je třeba neodkladně věnovat pozornost novým informacím. Ve vědě naproti tomu každá novinka před zveřejněním vyžaduje nejprve důkladné přezkoumání, oponenturu a až poté může být publikována. Pokud vědci vyjadřují svá stanoviska bez této pracné a dlouhé procedury, zpravidla hovoří velmi opatrně. Dávají si záležet, aby bylo jasné, že jejich stanoviska nejsou definitivní, že zachycují momentální stav a mohou být změněna dalšími zjištěními.

Celosvětová pandemie znamená celosvětový zájem o neustálý přísun nových informací. A novináři se tomu musí přizpůsobit. To znamená, že se snaží co nejlépe zprostředkovat vědecké poznatky, avšak činí to způsobem, který je jim vlastní. Tedy snaží se upoutat pozornost veřejnosti tak, jak to obvykle dělávají. Opatrné a váhavé formulace v podmiňovacím způsobu proměňují v jednoznačnější, rezolutnější sdělení a pomáhají si titulky, které jsou sice efektní, ale od smyslu sdělení spíše odvádějí. A to může být v této emocionálně mimořádně vypjaté době pro čtenáře, diváky a posluchače frustrující.
Kelly McBrideová v této souvislosti upozorňuje na znepokojené dopisy, jejichž pisatelé se pozastavují nad tím, jak některá média informují o nové variantě koronaviru omikron. Kritizována je zejména praxe záměrně dramatických titulků, které mluví o „vysokém riziku“ a „velké nebezpečnosti“, přičemž je následně v samotném článku čtenář upozorněn, že o nebezpečnosti nové varianty stále panuje značná nejistota, do které může vnést světlo až další výzkum.

Jeden z příkladů, které autorka cituje, začíná tímto poutavým titulkem: Světová zdravotnická organizace varuje před velmi vysokým rizikem, které představuje varianta omikronu. V textu článku se však uvádí: „Ohledně viru stále existuje značná nejistota, včetně toho, jak snadno se šíří, jak je nebezpečný, zda se může vyhnout vakcínám a imunitě, jak reaguje na diagnostické testy a léky.“

Na obdobný problém mne upozornil nedávno posluchač, který citoval citulek na serveru iRozhlas: Syn má ve třídě po očkování jedno úmrtí a dvě mozkové příhody, psala žena. Příběh jedné covidové dezinformace. „Je skvělé,“ komentoval posluchač tento titulek, „že se snažíte bojovat proti dezinformacím, ale tento nadpis prakticky závisí na jediném, posledním slově druhé věty. Pokud poslední slovo čtenář přeskočí (ani to nemusí být naschvál; nějaké slovo ve větě jsme někdy přehlédli všichni), nedejbože pokud dokonce přečte jen prvních několik slov, nadpis se stává právě tou dezinformací, proti níž článek bojuje. A dokonce i jen trochu netrpělivý člověk odchází od čtení nadpisu v okamžiku, kdy dojde k tečce za první větou, protože už se dozvěděl dost a ani gramatický pocit z nedokončené věty ho už nenutí číst dál. Že se neobávám přehnaně, dosvědčují i zbrklé komentáře pod facebookovou verzí článku: hemží se to tam lidmi, kteří přečetli jen prvních pár slov nadpisu, a pod článkem už komentují ve stylu ,Vidíte, já věděl, že jsou vakcíny nebezpečné‘.“

Představují tedy některé titulky nemístné vyvolávání strachu, jak je přesvědčena část veřejnosti? A nejde zdaleka jen o titulky. Otázka zní, jak mají média správně postupovat, jestliže nechtějí rezignovat na svou povinnost předávat lidem včasné a aktuální informace – povinnost, která je od nich v krizové době vyžadována naléhavěji než jindy.

Vzhledem k tomu, že v souvislosti s koronavirem zemřely již miliony lidí, je abusrdní obvinit zpravodajství o koronaviru z šíření strachu a paniky. Alternativou by bylo o tomto tématu neinformovat a to by byl zásadní prohřešek vůči veškerým profesním i etickým normám novinářů. Změny v názorech na vývoj epidemie a způsoby, jak mu čelit, mohou vést veřejnost k pochybám o důvěryhodností médií. Avšak důvěryhodnost by byla podle mého soudu zpochybněna mnohem více, kdyby na zmíněné informace vyhlásily redakce embargo s tím, že budou publikovat jen závěry vědeckých studií publikovaných v odborných tiskovinách. Postup obhajitelný v jiných segmentech informování o vědě se zde ukazuje jako nepřijatelný. Namístě však je postupovat s maximální opatrností a inspirovat se stylem, jaký užívají sami vědci – tedy informovat s vědomím neukončenosti, prozatímnosti, pravděpodobnosti. V tomto ohledu by se praxe novinářů měla paradoxně přiblížit praxi vědců: vědecký výzkum je proces plný pochybností, nejasností i omylů. A taková je i cesta, kterou jde celá společnost ode dne, kdy se koronavirus stal součástí našich životů. Novináři by měli veřejnosti více přibližovat tuto stránku boje vědců s koronavirem. Nejen že se tím nezpronevěří standardům své profese, ale přinesou tím konzumentům svých informací i vědcům i jistou přidanou hodnotu.

Milan Pokorný

Spustit audio