Lukáš Jelínek

Kde jsou ty časy, kdy byl Václav Klaus pokládán za symbol návratu k demokratické politice, tržní ekonomice, zkrátka k normálu. Dnes jako by zařadil zpátečku.

Od Cicerových časů se traduje, že nejlepší učitelkou je praxe. Loni jsme si to mohli opakovat co chvíli.

Stále více indicií napovídá, že končí léta s českou levicí u moci. Zásluhu na tom má nejen kyvadlo voličských nálad, které odjakživa kmitá odprava doleva a zpět.

Začal závod s časem. A to hned ve dvou rovinách. Stojíme-li o návrat k normálu, potřebujeme koronavirus co nejrychleji odkázat do patřičných mezí.

O Vánocích utichají války, uhasínají konflikty a lidé se v míru a pokoji věnují svým blízkým. Takto vyhrocené svátky jako letos však pamatuje leda válečná generace.

Když se vláda stane ringem a když má ve sněmovně problémy s prosazováním klíčové legislativy i státního rozpočtu, je na pováženou, zda je před ní smysluplná budoucnost.

Sněmovní volby tu jsou coby dup a vládním partnerům začíná být bližší stranická košile než koaliční kabát.

Nedalo se asi čekat, že Senát s pravicovou většinou rozcupuje daňový balíček, jehož podstata, tedy reálné snížení daní z příjmů, vychází z tradičních pravicových receptů.

Když Andreji Babišovi teče do bot, zná dva druhy reakcí. První je lítostivá, vydává se při ní za oběť „účelovek“ a naříká nad svým osudem. Při druhé přechází do protiútoku.

O tom, že je agentem Moskvy a dopouští se velezrady, slýchá Miloš Zeman často i od některých opozičních politiků. Nemá důvod přiživovat tyto řeči a utlumit je nedokáže.