Lukáš Jelínek

Stejně jako když se kolečko po kolečku krájí salám, nám Fialova vláda představuje změny v penzijním systému. Ty nejcitlivější se týkají toho, kdy do důchodu odejdeme.

Sněmovna koncem týdne schválila korespondenční volbu ze zahraničí. Proti byli politici z hnutí ANO a SPD, kteří se obávají machinací. O co ale jde v celém sporu nejvíce?

Na začátku strach a na konci radost. Andrej Babiš je spontánní, proto jeho reakce na eurovolby nepřekvapily. Nejprve se bál, že mu antisystémové strany odlákají voliče.

Voliči karty rozdali a složení Evropského parlamentu známe. Až se strany rozejdou do frakcí, kam je srdce táhne, do popředí se dostane skládání nové Evropské komise.

Myslet si, že všichni kolem jsou blázni, jenom my jsme letadlo, se stalo poznávacím znamením Česka. Vždy nejlépe poznáme, co je špatně, ale lepší řešení po ruce nemáme.

Práce kvapná bývá málo platná. V politice to platí dvojnásob. Tím spíš zaráží, jak lehkomyslně se naši volení zástupci staví k budoucnosti důchodů.

Tak dlouho jsme politiky kontrolovali, mají-li ve své výbavě boxerské rukavice, jimiž se budou za voliče prát, až jsme zapomněli na neméně důležitou věc – pokoru.

Do sněmovních voleb nezbývá už ani půl druhého roku. Čas na plnění závazků ukotvených v programovém prohlášení i rozdaných v předchozích dvou letech se vládě krátí.

Byli jsme moc slušní, tvrdí politici ANO, když vysvětlují, proč se od prodlužování věku pro odchod do penze nedistancovali už na hradní schůzce nad důchodovou reformou.

Přes dva roky drželi bobříka mlčení a byli loajální součástí Fialovy koalice, teď už je lidovců, zvlášť těch, kteří na podzim zabojují o předsednické křeslo, všude plno.