Název stanice Dvojka a jazyková úroveň ve vysílání

Vážený pane doktore,

předem si dovoluji vyslovit jistou pochybnost o tom, zda Vaše práce přispěje ke zvýšení kvality vysílání a k odstranění nedostatků. Vede mě k tomu dlouholetá zkušenost, že vedení rozhlasu neprojevuje ochotu reagovat na názory a připomínky posluchačů.

Jako příklad z nedávné doby uvádím, že jsem odpovídal šéfredaktorovi Dvojky panu Gromanovi na jeho obhajobu názvu stanice Dvojka uveřejněnou v 49. čísle minulého ročníku Týdeníku Rozhlas. (Již sama skutečnost, že cítil potřebu název obhajovat, svědčí o tom, že je trvale výrazně kritizován.)

Pan Groman mi zdvořile odpověděl, že se mnou v mnohém souhlasí, současně doplnil svou argumentaci pro uvedený název tím, že posluchači jsou „velmi, ale velmi“ konzervativní, a název tedy nelze měnit, což potvrzuje správnost mého názoru, že nechuť napravit nevhodné rozhodnutí vede k dodatečnému vymýšlení jeho zdůvodnění – často, jako i v tomto případě, velmi nevěrohodným, neboť název stanice Praha měl více než osmdesátiletou tradici, na což nebyl brán ohled. Vrcholem byl závěr jeho dopisu, kde prohlásil, že jsou věci, které měnit nechce a nebude.

Tolik k vysvětlení mé skepse a nyní několik poznámek, o nichž se domnívám, že stojí za zvážení.

Léta je kritizována překotně rychlá mluva hlasatelů, jež vede k častému přeříkání, špatné výslovnost a komolení slov („archeologie“, „meterologie“…), a zejména k obtížnému sledování mluveného textu.

Vadí mi i prokládání mluvených pořadů hudebními vložkami. Vy sám jste uvedl jako veliký ústupek, že v jednom pořadu (myslím, že šlo o Kávu o čtvrté) byly dokonce vynechány dvě plánované písničky. Pořady tohoto typu sledují lidé mající zájem o názory hovořící osobnosti nebo o dané téma. Vkládané písničky (často pochybné úrovně) jednak ubírají čas pro vysvětlení problému nebo vyjádření názoru, jednak hrubě narušují souvislost projevu, a to jak pro vnímání posluchačem, tak pro soustředění hovořícího, který pak nedokončí načatou úvahu.

Za daleko závažnější pokládám kvalitu řeči. Hlasatelé neovládají gramatiku, například skloňování číslovek („před pětseti lety“), tvorbu budoucího času („bude se soustředit“), shodu se jmény středního rodu v množném čísle („hezké města“) atd. Další věcí je záměna slov různého významu („trestný – trestní, živelný – živelní, výstavný – výstavní, poslechový –poslouchaný“…), záměna spojek (a – nebo), přidávání nadbytečných předpon („nainstalovat“), záměna spojek v a na („na hotelu, na pokoji, na sněmovně, na Praze 2“…) a mnoho dalších jazykových chyb.

Další věcí je snaha po zvláštním způsobu vyjadřování, která je vlastní zejména politikům a různým funkcionářům, kteří se snaží vyniknout nad ostatní společnost, a novináři, včetně rozhlasových, jejich příklad ochotně následují. Je to jednak náhrada „obyčejných“
slov vznešeněji znějícími (spojky ale, přesto, avšak se nahrazují poněkud nesmyslným nicméně, namísto ano se říká přesně tak atd.).

Velmi rozšířené je nahrazování českých slov všude, kde je to možné cizími: z herce je performer, z předáka lídr, z kapelníka frontmen ze sledování monitorování atd.

Dosud uvedené byly pouze příklady toho, co se mi v Českém rozhlase nelíbí, a nyní se dostávám k smyslu svého příspěvku.

Jazyk je jedním ze základních znaků národa, jeho kultury a jeho existence. Jazyk je hlavním „pracovním nástrojem“ rozhlasu. Rozhlas je prakticky všudypřítomný, hraje na různých pracovištích, v restauracích, v domácnostech, je prostě zapínán jaksi ze zvyku, aniž by byl soustředěně poslouchán.

Přesto je podvědomě vnímán a způsob vyjadřování, používání výrazů se ukládá do podvědomí – neříkám posluchačů, ale konzumentů, kteří pak automaticky slyšený jazyk používají. Je tedy zřejmé, že rozhlas má nesmírný vliv na vývoj jazyka a může buď udržet v obecném povědomí a užívání jeho přirozenou čistotu a bohatost, nebo ho mohou deformovat a ochudit.

K mé lítosti mám dojem, že zatím výrazně využívá druhou z uvedených možností.

S pozdravem

Miloš Kristerius

Vážený pane Kristerie,

děkuji Vám za otevřenost, s níž se na mne obracíte. Cením si toho a dovolím si být stejně upřímný. Máte pravdu v tom, že některé věci nedokážu bezprostředně změnit. Je to dáno nikoli tím, že bych je měnit nechtěl, ale pravomocemi, jak mi je vymezuje Statut ombudsmana Českého rozhlasu.

Na druhé straně fakt, že se na mne písemně obrátilo již víc než 1100 posluchačů a jejich počet stále vzrůstá, vypovídá o tom, že lidé mají zájem o komunikaci, která není formální, a stejně tak Český rozhlas mým prostřednictvím získává dobrou zpětnou vazbu.

Mojí výhodou je nestrannost, nemám potřebu negativní ohlasy tlumit a ty pozitivní nadhodnocovat. Proto ode mne vedení Českého rozhlasu a stejně tak šéfredaktoři stanic a další vedoucí pracovníci dostávají hodnověrné informace spolu s mými doporučeními, vycházejícími z třicetileté praxe v oboru.

Přestože nemám rozhodovací pravomoci, řadu věcí se mi podařilo ovlivnit ve prospěch posluchačů, ať jsou to konkrétní programové změny, nastavení parametrů signálu na výstupu, problémy spojené s webovými stránkami Českého rozhlasu, náprava chyb faktických i jazykových atd.

Jsou ovšem stejně tak oblasti, v nichž přes veškerou snahu a vědomí odpovědnosti vůči nespokojeným posluchačům změny alespoň v nejbližší době nedosáhnu. Jednou z nich je Vámi zmíněný název stanice Dvojka. Tímto problémem jsem se podrobně zabýval ve své korespondenci s řadou posluchačů, proto snad omluvíte, že zde použiji část svých předchozích vyjádření.

Veřejně jsem se vyjádřil (například v pořadu Káva o čtvrté), že kdybych mohl hlasovat o názvu stanice, byl bych pro zachování původního, tradičního názvu, který jsem považoval za „rodinné stříbro“, tedy za hodnotu, jejíž význam v čase roste.

Nicméně dřívější vedení Českého rozhlasu tuto změnu provedlo a současné vedení stálo před otázkou, jak dále postupovat. Nechalo si za tím účelem vypracovat důkladný rozbor od agentury STEM/MARK. Celý kvantitativní výzkum byl vypracován na základě sociologických šetření tak, aby zahrnoval skutečný posluchačský okruh Dvojky: převaha žen nad muži v poměru 55 : 45, dominance věkové skupiny nad 55 let (29 % do 55 let), přesné procentuální rozvržení velikosti sídel, v nichž respondenti bydlí, atd.

Výsledky výzkumu jsem byl překvapen, vyplynulo z něj, že současný název stanice preferují dvě třetiny posluchačů, jedna čtvrtina naopak je pro návrat k názvu Praha. Tento výsledek ovšem zahrnuje nabídku obou názvů – Dvojka a Praha. Pokud nebyla tato nabídka učiněna a otázka zněla, zda respondentům současný název vyhovuje, kladnou odpověď dalo 90 % respondentů. Kdybychom šli do detailů a vybrali si z dat skupinu nejvěrnějších posluchačů (kteří poslouchají Dvojku denně, a to déle než patnáct let), je výsledné číslo trochu nižší (86 %), ale stále, jak vidět, přesvědčivé.

Když to shrnu, je mi líto, že název stanice Praha byl změněn bez systémového posouzení názvů všech stanic Českého rozhlasu. Ale chápu, že současné vedení vzalo v úvahu výsledky aktuálního průzkumu a rozhodlo se řešit eventuální úvahy o názvu Dvojka až v souvislosti s tzv. rebrandingem všech stanic Českého rozhlasu.

Tato otázka ale není, pokud vím, na pořadu dne. Vedení Českého rozhlasu i Dvojky ode mne zná názory posluchačů, kteří se změnou názvu stanice nesouhlasili, ale jak jsem uvedl, v mé pravomoci není tuto změnu uskutečnit.

Souhlasím s Vaším názorem, že v diskusních a poradenských pořadech je primární obsah a tomu má být podřízena forma, tedy struktura. Mechanické střídání slova a hudby se zde míjí účinkem. Občasné přerušení hovoru pauzou na oddech diskutujících je zcela na místě, sám to ze své zkušenosti potvrzuji, ale tyto pauzy by měly být ponechány na úvaze moderátora.

Šéfredaktor Dvojky dal v této věci svým podřízeným příslušné pokyny, ale jak vyplývá z kritických ohlasů, v řadě případů se stále postupuje víceméně mechanicky, s „povinnými“ písničkami, které přirozenému proudu diskuse v některých případech opravdu neprospívají. V této věci na vedení stanice apeluji opakovaně a při nejbližším setkání s panem šéfredaktorem Gromanem to opět bude jeden z bodů.

Vaše poznámky věnované jazykovým prohřeškům předám Oddělení vzdělávání, s nímž úzce spolupracuji. Podpořil jsem například vznik speciální jazykové poradny, která je k neustále dispozici všem zaměstnancům Českého rozhlasu na vnitřní komunikační síti a je průběžně aktualizována, mimo jiné i na základě mých podnětů.

Považuji oblast jazykové kultury pro Český rozhlas za mimořádně důležitou, a to z důvodů, které v závěru svého dopisu zmiňujete. Český rozhlas má v očích veřejnosti hodnototvornou funkci právě v otázkách mluvního projevu, tedy ortoepie a jazykové správnosti. Jeho pracovníci by měli mít vzorový projev, což je v dnešních podmínkách asi nedosažitelný ideál, o který se ale musíme neustále snažit. Je to jeden z úkolů, které se snažím ve vztahu k rozhlasovým pracovníkům zodpovědně plnit. Váš dopis mi k tomu poskytl cenné podněty, za které Vám děkuji.

Přeji Vám krásné léto a srdečně Vás zdravím.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu