Největší problém: kritické myšlení

Tomáš Sedláček

Pokud bude veřejnoprávní rozhlas nekompromisně pracovat na tom, co má trochu nadneseně řečeno ve své genetické výbavě, může podle mého názoru ve společenském vědomí jen získávat na hodnotě.

V pátek 15. listopadu 2019 se v Senátu Parlamentu ČR konala konference 30 let svobody. Proslovy prvního předsedy Senátu Petra Pitharta i organizátorů konference, místopředsedů Senátu Jiřího Růžičky a Jana Horníka, se věnovaly, jak se při takové příležitosti sluší, spíše minulosti. Následujících šest panelů však bylo nastaveno tak, aby reflektovaly naši přítomnost a pokoušely se nastínit trendy v blízké i vzdálenější budoucnosti. Platí to i pro panel věnovaný technologiím a ekonomice. Proč o něm píšu na stránkách, které jsou určeny mediální problematice?

Debata úctyhodné sestavy panelistů (ředitelka české, maďarské, rumunské a slovenské pobočky Googlu Taťána le Moigne, zakladatel brookerské firmy RSJ Václav Dejčmar, historik a politolog Lukáš Sedláček, ekonom Tomáš Sedláček, generální ředitel společnosti (Avast Software Ondřej Vlček) začala tak, jak se dalo očekávat: každý po svém komentoval exponenciální růst možností, které nám poskytuje rozvoj technologií. Ale bylo zajímavé sledovat, jak se téma debaty postupně proměňovalo a pozornost se začala přenášet z „hardwaru“ na „software“ – z nosičů informací na prostředí, které spoluvytvářejí, a na obsah, který pomáhají zprostředkovat. Můžeme to považovat za jeden z příkladů toho, že každá doba má své memy, svá prioritní témata, která tak jako znaky před závorkou mají formativní význam.

Tón debaty této elitní sestavy ve mně nevyvolával ani nadšení nad bezbřehými možnostmi světa zítřka, ani skepsi společenství na okraji propasti. Byl to reálný popis světa, který jsme si sami vytvořili, který obýváme, který svou každodenní činností proměňujeme a který zároveň mění nás samotné. Zjišťujeme přitom to, co důvěrně poznaly generace před námi, znovu a znovu udivované, že s vyřešením určitého problému se objevil problém nový, a stejně znepokojivý. V našem případě jsme vyřešili problém informační svobody, takže už není nikoho, kdo by nám rušičkami a cenzurními škrty zatajoval pravdu, ale záhy jsme zjistili, že to řešení má jeden háček. Pravda se nám ztratila před očima, rozpustila se v nepřehledné změti protikladných informací, prohlášení, statusů, komentářů, takže mnozí už pro jistotu nevěří vůbec ničemu. Žasnout dnes nad novým násobením rychlosti přenosu informací dokáže jen málokdo. Panelisté v senátní debatě, dobře si vědomi této situace, se sjednotili ve vzácné jednomyslnosti na tom, co považují v současné době za největší problém – a zároveň za nejdůležitější předpoklad funkční občanské společnosti. Je to kritické myšlení, tedy schopnost samostatně porovnávat, rozlišovat. Nepodléhat stádnímu reflexu, pokoušet se o pohledy z jiných stran, pěstovat si racionální skepsi jako metodu.

Závěr? Je nepochybné, že valná část společnosti pociťuje nesoulad mezi téměř neomezenými možnostmi šíření informací a omezenými možnostmi rozpoznání kvality a relevance jejich obsahu. V téhle sjtuaci je možné, že se bude aktualizovat posilovat pozice médií veřejné služby, pro která by principy kritického myšlení měly být základní pracovní metodou. Pokud bude veřejnoprávní rozhlas nekompromisně pracovat na tom, co má trochu nadneseně řečeno ve své genetické výbavě, může podle mého názoru ve společenském vědomí jen získávat na hodnotě. Už dnes je podle výzkumu Digital News Report 2019, který zpracovala Oxfordská univerzita, nejdůvěryhodnějším médiem v České republice – na desetibodové škále má 6,58 bodu (pro srovnání: například TV Nova má 5,52, Blesk 3,55).

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu