Novináři se odvracejí od neutrality, ale stále je pro ně prvořadé hledání pravdy

Novináři, kteří zveřejňují na sociálních sítích své politické názory, považují za nejdůležitější hodnotu žurnalistické profese hledání pravdy a nadřazenost faktů nad názory. V tomto pohledu se shodují s představiteli tradičního pojetí žurnalismu, kteří se snaží zachovat neutrální a nezaujatý přístup. S takovým závěrem přišla studie Poynterova institutu mediálních studií, jejíž autoři zjišťovali postoje 167 novinářů, mezi nimiž byli zahrnuti profesionální reportéři i studenti a učitelé žurnalistiky.

Rozmach sociálních sítí kromě řady dalších oblastí zásadně ovlivňuje i novinářskou profesi a její vnímání ze strany veřejnosti i samotných žurnalistů a jejich zaměstnavatelů. V médiích je možné zaznamenávat informace o novinářích propuštěných ze zaměstnání kvůli příspěvkům na svých soukromých profilech, o protestech kvůli necitlivým titulkům nebo o změnách v etických kodexech mediálních organizací. Tento vývoj ukazuje, že počet novinářů, kteří odmítají myšlenku novinářské neutrality, roste a začíná měnit hranice profese. Méně zřejmé je to, čeho si tito novináři váží, které zásady žurnalistiky považují za zbytečné nebo dokonce škodlivé a které považují za zásadní.

Autory studie Poynterova institutu hledání odpovědi na tyto otázky dovedlo k rozdělení členů žurnalistické obce na dvě skupiny. První z nich tvoří tradicionalisté, kteří upřednostňují neutralitu a nesouhlasí s prolínám žurnalistiky a aktivismu. Představitelé druhé skupiny se naproti tomu kloní k názoru, že novinář je v první řadě občan a jako takový by měl mít možnost podepisovat petice, účastnit se demonstrací a vstupovat do politických stran a hnutí. Příslušníci této skupiny chtějí být hybateli společenských změn a aktivními ochránci zájmů občanů, zejména těch z marginalizovaných skupin. Tradicionalistické pojetí neutrality a objektivity považují za iluzorní a dokonce škodlivé.

Podle studie představuje největší třecí plochu mezi oběma skupinami otázka aktivity novinářů na sociálních sítích. Zastánci tradičnějšího pojetí ji považují za problematickou. „Pokud novináři se veřejnosti svěřují se svým politickým přesvědčením, jak mohou čtenáři věřit, že jejich reportáže jsou nezaujaté a spravedlivé?“ prohlásil jeden z účastníků výzkumu.

„Proč by novináři jako soukromí občané neměli sdílet to, co si myslí, zvláště pokud jde o otázky rasy, pohlaví, sexuality a nerovnosti?“ zní názor z opačného tábora.

Navzdory odlišným myšlenkovým směrům se však představitelé obou skupin shodli na tom, že hlavní novinářskou povinností je hledání pravdy. Shodli se také na tom, že fakta jsou důležitější než názory. Podle autorů studie je právě toto světlý bod jejich výzkumu, který by mohl vést k tomu, že novináři obou táborů najdou v redakcích společnou řeč i v ostatních otázkách.

Studie se zajímala o novináře jako profesní skupinu, přičemž nezohledňovala postavení jednotlivých účastníků výzkumu ve struktuře médií. Zajímavá by byla podobná analýza zaměřená na média veřejné služby, v nichž povinnost názorové neutrality ukládají zákony a vnitřní předpisy.

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu