Ondřej Cihlář

Patří k nejvýraznějším jazzovým osobnostem. Působí také jako pedagog, což je pro něj příležitost, jak zůstat v kontaktu s mladými lidmi a připomínat si nové hudební trendy.

Úspěch české tvorby podle ní není zanedbatelný a v českém designu vidí obrovský, dosud nevyužitý potenciál. Důležité je ale podporovat výrobu.

Vystudoval divadelní režii, nakonec se dostal k televizní režii a díky své profesi točí filmy o umění. Vedle portrétů výtvarníků mluví ve Vizitce i o Janu Schmidovi.

Triumf trofejí je název kolekce, kterou představil v Miláně v rámci design weeku a na letošním Designbloku. Výstava reinterpretuje trofej jako artefakt, který se mění.

Je členem Umělecké rady divadla Ponec, která se ustavila po období, kdy z divadla odešly výrazné osobnosti českého tance. Jak tuto situaci vnímal a jak na ni pohlíží teď?

S Vltavou se přátelí od mládí. V přístavu pod Vyšehradem začínal jezdit na lodi a dnestam trénuje mladé jachtaře. Silný vztah má k loděnici, která je kulturní památkou. 

Muzeum by podle ní mělo působit důstojně. Podrobná rešerše až ve světovém kontextu předcházela tvorbě loga a celé vizuální identity Městského muzea a galerie ve Svitavách.

Kdysi se zapřísáhl, že nebude zpívat česky. Teď se s texty v češtině cítí autentičtěji a i jeho nové album Občas to tak mám je české. „Za angličtinu jsem leccos schoval.“

Dismanův rozhlasový dětský soubor slaví devadesátiny. Sama je jeho teprve pátou uměleckou vedoucí v řadě.

Nejhezčí moment v životě pro něj je, když jde domů a běží k němu děti. Uvědomil si, že to není dost dobře možné natočit na foťák, ale je možné vyjádřit ho hudbou.