Ondřej Cihlář

O islandské literatuře nevěděl Pavel Řehořík z nakladatelství Větrné mlýny skoro nic, a tak loni v rámci Měsíce autorského čtení navštívil všech 31 autorských debat.

Jako dvanáctiletá stála Anna Švarc na „céčkové“ stanici metra C Muzeum a malovala tam jeden ze svých prvních obrazů. Později jako jistotu vystudovala architekturu.

Bicí mohl studovat na konzervatoři, před školním drilem dal ale přednost praxi a odjel na turné s Lenkou Dusilovou, o níž mluví jako o zásadní postavě své kariéry. 

Před rokem 1989 točil Pablo de Sax, vlastním jménem Pavel Veselý, improvizované parodické filmy. Prahou se procházel s Egonem Bondym, jehož vzpomínky zachytil na kameru.

Taťjana Medvecká je od roku 1975 spojená s Národním divadlem, její hlas si oblíbili i posluchači rozhlasových her a audioknih. Sílu rozhlasu objevila během pandemie covidu.

To pravé médium pro sebe brněnský umělec David Možný našel v roce 2000. Tehdy si totiž koupil první počítač a nadobro tak zahodil procesuální kresbu.

Sněz tu žábu – to je festival současné francouzské dramatiky, kterou z pozice ředitelky vede dramaturgyně Divadla NoD, absolventka divadelní vědy Natálie Preslová.

Málokdo toho ví o rozhlasových záznamech víc než archivář Miloslav Turek. Rozhlas poprvé zaznamenal ve čtyřech letech, později přijímače rozebíral a toužil být hlasatelem.

Jeho tvář se objevila v řadě seriálů, nejvýš ale staví roli asistenta Žížaly. Kvůli natáčení se v podstatě vzdal vystudovaného divadla.

Coby syn fotografky a kunsthistorika šel Jiří Látal po gymnáziu studovat malbu a restaurování. Na začátku 90. let ho ke spolupráci přizval nakladatel Ladislav Horáček.