Opakování jmen hostů

Vážený pane dr. Pokorný, ombudsmane,

dlouho jsem se již na Vás neobrátil, abych ukázal, že nejsem dotěra. Nicméně už dlouho odkládám nápad, s nímž se chci na Vás obrátit. Paní Senková je skvělá novinářka, i v detailech. Během svých rozhovorů opakovaně vstupuje do rozhovoru s tím, že opakuje, kdo je právě jejím hostem. To velmi usnadňuje pozici nám, kteří chtějí po rozhovoru v rozhlase na některá vystoupení reagovat. Běžně to však není možné. Jelikož člověk neví na počátku vystoupení řečníka, o čem bude mluvit, nezaregistruje ho. Jeho jméno si nazachytí. Pak ale se už jeho jméno nedoví, ani na konci řečníkova vystoupení. Reagovat nemůže. Na hledání v archivu rozhlasu člověk nemá dovednost ani čas.

Dovoluji si tedy navrhnout, abyste rozšířili metodu paní Senkové. Třeba nastane vřelejší komunikace mezi posluchači a rozhlasem. Bylo by dobré, aby jméno toho, kdo promluvil, bylo alespoň na konci jeho vystoupení opakováno.

Má zkušenost, že poznámka posluchače může na redaktora zapůsobit, bývá zřetelná... Jméno neuvedu, vždyť tu dámu mám vlastně rád, ale zažil jsem, že jsem jedné Vaší nadmíru sebevědomé redaktorce napsal: "Tedy paní, jste zřejmě mladá a nevíte, jaké to bylo v padesátých letech. Ale věřte, když jsem Vás poslouchal, přenesl jsem se do padesátých let a hned jsem slyšel tehdejšího pana soudruha stalinistu Kohouta či paní soudružku stalinistku Šiklovou: tentýž nátisk, totéž neohraničené sebevědomí a oči nadšené vírou, tehdy ve Stalina a budoucnost komunismu, tentýž kovový hlásek".
Samozřejmě, že jsem to přehnal. Ale při příštím vystoupení redaktorka na akcentech ubrala. Měli byste nám dát příležitost lépe se bránit a vést Vaše redaktory občas k sebezpytu a uměřenosti.

Jinak ale pozoruji, že až na výjimky sebevědomých, politikářských výkřiků Vašich redaktorek a redaktorů přece jen ubývá. A jsem tomu rád. Ono ještě bude dlouho trvat, než se ta naše kakafonní a partajniční demokracie začne měnit v tu Masarykovu. Holt pořád je málo demokratů.

S přáním mnoha úspěchů Vám i veřejnoprávnímu rozhlasu

S. Z.

_____________________________________________________________________

Vážený pane,

Vašemu požadavku dobře rozumím, je logický a vychází z potřeb posluchačů. Každá stanice má zpracovaný manuál, v němž se stanoví postup moderátora: co ohlašuje, v jakém pořadí, jak často, co musí ohlášení obsahovat. Pozdrav, identifikace stanice a moderátora, název pořadu, jméno hosta jsou nezbytnou součástí na počátku pořadu i v jeho průběhu.

Manuál Dvojky určený moderátorům mj. stanoví:

„Myslíme na posluchače, který si nás právě naladil, tj. neposlouchal předchozí vysílání. Myslíme také na posluchače, který poslouchá kulisově a leccos mu unikne. Proto připomínáme téma, jméno hosta, rekapitulujeme, co už bylo řečeno, stále upoutáváme, co bude následovat atd.. Během chvíle musíme nově příchozího posluchače ve vysílání zorientovat.“

Zásada informovat o jménu hosta i v závěru rozhovoru se tedy ve vysílání Českého rozhlasu (nejen Dvojky) uplatňuje, ale samozřejmě může se stát, že na ni někdy nedojde, živé vysílání je plné stresových faktorů. Kdybyste při poslechu nabyl dojmu, že některý z moderátorů tuto zásadu trvale opomíjí, ndejte mi prosím vědět.

Dovolte ještě poznámku k závěru Vašeho dopisu. Oba vycházíme z Masarykových myšlenek o demokracii a jsou pro nás důležité. Ale podle mého názoru přes veškerou Masarykovu snahu a autoritu byla první republika stejně „kakofonní a partajniční“ jako dnešní český stát. Za dvacet let existence první republiky se vystřídalo dvacet dva vlád, politiku ovládala velká pětka – předsedové nejsilnějších stran, poslanci byli zavázáni hlasovat podle dohody šéfů svých stran… Nebyla to žádná demokratická idyla ani vzor, ke kterému bychom se mohli upínat. Byla to divoká, komplikovaná cesta k ideálu, stejně jako dnes. Možná jste to myslel takhle, řekl bych, že ano. Souhlasím s Vámi, resp. s Masarykem: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty…“
Srdečně zdraví

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu