Opakující se zprávy na Radiožurnálu

Dobry den,

jsem momentálně nemocen, a tak poslouchám rádio v posteli, a to Radiožurnál. Mám připomínku ke zprávám po čtvrthodině, dnes neustále Dalík a jeho nástup do vězení a potom omluva Hradu za výroky o novináři Peroutkovi. To je opravdu nesnesitelné, já platím poplatky, abych se něco dozvěděl, a rozhlas ještě popularizuje takové občany, na které je třeba zapomenout a vymazat z mysli.

Toto je prosím profesionální zprávařina veřejnoprávního média. Mám dojem, že o těch, co neustále kradou, podvádějí, se mluví lépe než o těch, co něco dokázali, proslavili republiku, jako paní Čáslavská, která to vždy zakončila, že je to skoro boj s větrnými mlýny. Je spousta lékařů, zachránců a dalších lidí, kteří by si zasloužili popularizovat, a ne nějací Dalíci a hradní glosátoři. Nejsem určitě první s touto připomínkou, ale dnes jsem si to" vychutnal" za celý den.

S pozdravem žurnalistice zdar

Lumír Kukelka

Vážený pane Kukelko,

především Vám přeji brzké uzdravení a dobrou náladu, kterou, jak vidět, Vám vysílání Radiožurnálu nevylepšilo. Mým úkolem není bránit jej, ale vzít v úvahu širší kontext a posoudit, zda je třeba, abych o posluchačském podnětu diskutoval s příslušnými vedoucími pracovníky Českého rozhlasu. V daném případě tomu tak není a já se Vám pokusím vysvětlit, proč.

Radiožurnál je postaven na konceptu zpravodajského rádia, které má za úkol nabírat 24 hodin denně nové informace a co nejrychleji je předávat posluchačům. Proto v něm nemají místo předtočené magazíny a další podobné formáty. Aktuální zprávy mají absolutní přednost. Tento typ stanice není na rozdíl například od programu stanice Vltava určen k pozornému kontinuálnímu poslechu, zapínají si jej řidiči stejně tak jako třeba lidé po příchodu z práce a podobně. Pracovníci Radiožurnálu počítají s tím, že jejich posluchači se obměňují, nejsou soustředěni na dlouhodobý poslech, vracejí se k němu opakovaně. Proto ty nejdůležitější zprávy zní ve vysílání opakovaně do té doby, dokud nejsou postupně vystřídány novými aktuálními informacemi.

Vaše poznámka, že Český rozhlas často ve zpravodajských relacích mluví o lidech s negativními osobnostními profily, je v zásadě správná, ale také ji je nutno zasadit do širšího kontextu. Zpravodajství v celém světě napříč médii komerčními i veřejnoprávními vychází ze všeho, co je mimořádné, vybočující. Klasické bonmoty mluví o tom, že zpráva není, když kominík vyleze na střechu, ale když z ní spadne, respektive že zpráva není, když pes pokousal pošťáka, ale když pošťák pokousal psa. Pokusy koncipovat zpravodajské relace jako souhrn pozitivních informací (například koncepty tzv. bílých zpráv) se nesetkaly s úspěchem. Můžeme debatovat o tom, proč tomu tak je, ale skutečností je, že ani veřejnoprávní média se nemohou zcela zříci zmíněných zásad, ačkoli proti některým komerčním médiím působí díky respektování zákonných norem a vlastních kodexů často podstatně méně dramaticky a afektovaně.

Z toho, co jsem napsal, ovšem nevyplývá, že by Český rozhlas rezignoval na povinnost představovat pozitivní vzory. Pouze tento úkol svěřuje jiným žánrům než zpravodajství. Český rozhlas v tomto ohledu nabízí posluchačům mnoho příležitostí například v dokumentárních cyklech (typickým příkladem je cyklus Dobrá vůle), v publicistických žánrech, jako jsou rozhovory s vynikajícími osobnostmi (například Jak to vidí na Dvojce, Telefonotéka na Vltavě), a podobně. Stačí letmý pohled na stránky Týdeníku Rozhlas nebo na webové stránky Českého rozhlasu a takových pořadů objevíte velké množství. Budu rád, když mi napíšete své zkušenosti s nimi - právě v současné době na jejich objevování možná budete mít více času než jindy.

Přeji Vám hodně sil k brzkému uzdravení.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu