Přechylování jako součást lidských práv

Vážený pane ombudsmane,

zaznamenal jsem, že v diskusi rozvířené kolem LOH a ne/přechylování cizích ženských příjmení  jste byl citován (Přechylování? Podle expertů hrozí, že by Češi přestali rozumět své řeči, Seznam Zprávy 5. 8. 2024). A dovolte, abych Vám připojil svůj názor. Je možné, že je ovlivněn tím, že jsem celoživotním anglistou, a mám tedy k cizím jménům jaksi důvěrnější, bližší vztah. Přesto se ve své argumentaci opřu o něco, s čím jinak zacházím převelice obezřetně, neboť se jedná o pojem sice významný, ale – jak víme – ohýbatelný až zneužívatelný dle okolností. Mám na mysli lidská práva.

Vycházím z toho, že k nim na významné hodnotové příčce patří to, jak se kdo jmenuje. To jej/ji určuje, jinak bychom se mohli označovat třeba čísly. A my tím naším -ová, poměrně kuriózním, se na cizích ženách proviňujeme, děláme z nich něco, co nejsou, stávají se u nás osobami, jimiž podle všech dostupných dokladů nejsou. Navíc v tom nejsme, nemůžeme být důslední. A kladu si otázku: Co je víc? Lidské právo na příjmení, nekomolené a jedinečné, anebo gramatika jednoho ze stovek světových jazyků? Jak si odpovídám, jistě tušíte. 

Myslím, že gramatika naší krásné češtiny by si měla umět s tímto problémem poradit. Uvádět cizí ženská příjmení v nezbytném kontextu, někdy snadném díky jasnému křestnímu jménu, jindy – přiznávám – složitějším, ale řešitelném. Netvrdím, že je to ideál, ale ze dvou zel mi to připadá jako to menší.

Srdečně

J. V.

_____________________________________________________________________

Vážený pane,

děkuji Vám za příspěvek do nekončící debaty. Věřte mi, že se na češtinu dívám nikoli jako na prostředek boje za něco nebo proti něčemu, ale jako na pracovní nástroj. Pracuji s ní denně desítky let jako redaktor, autor, učitel. Z tohoto pohledu se mi přechylování jeví jako praktické. Proč? Protože čeština je flektivní jazyk. Tvoří významy ohýbáním slov. Jiné jazyky to mají jinak, tvoří význam například pevným pořadím slov ve větě, předložkami… A čeština má koncovky. Tak to prostě je. Proto pokládám přechylování za užitečné. Nic více a nic méně.

Dotkl jste se často zmiňované otázky práva na původní, nezkreslenou podobu jména jako součást osobní identity. Je to vážná věc a nelze ji podceňovat. V tom s Vámi souhlasím. Moje otázka ale zní takto: Máme omezovat toto právo na jednu z částí identity, zatímco jiné části této identity, stejně důležité, zůstávají nepovšimnutě „mrzačeny“ za všeobecného souhlasu? Mám tím na mysli křestní jména a příjmení mužů a křestní jména žen. Křestní jméno Kamaly Harrisové zcela jistě nezní Kamale, Kamalin, Kamalou, Donald Trump se určitě nejmenuje Trumpův, Trumpovi, Trumpem. Proč vyjmeme ze systému ohýbání slov v češtině ženská příjmení, kdežto na ostatních částech identity lidí se proviňujeme, aniž by nás to znepokojovalo tak, jak řadu z nás znepokojuje přechylování ženských příjmení?

„Ona se tak ale nejmenuje,“ slyším pravidelně. Pro příklad, v lotyšské Rize jsem viděl plakáty zvoucí na koncert z díla skladatele jménem Antoníns Dvořáks a na koncert skvělého showmana jménem Jamess Browns. Prostě v lotyštině je mužská koncovka -s. Koneckonců, vezměme si anglický výraz Shakespeare's Important Works, tedy Shakespearova důležitá díla. Mohli bychom se ptát, jakým právem mu někdo zkomolil jméno. Vaše odpověď  jako anglisty by zněla, že tímto způsobem angličtina přivlastňuje. A moje otázka vycházející z Vaší by zněla: V tomto případě nejde o zásah do práva na osobní identitu?

Promýšlím tento problém ze všech stran a přiznávám hodně pravdy těm, kdo přechylování zpochybňují. Ale jak tedy postupovat? Lze vytrhnout z kontextu ženské příjmení, zbavit je české flexe, a zároveň se „proviňovat“ na dalších částech osobní identity? Není snad čestnější, odpovědnější přistoupit na to, že čeština má svůj systém, stejně jako jej mají i jiné jazyky? Nevšiml jsem si, že by někdo z Čechů vinil cizince, když nás píšou třeba bez háčků a čárek, z útoku na naše osobní identity.

Abych byl spravedlivý, musím zmínit jeden precedens. Polština má část ženských jmen přechýlenou (Wislawa Szymborska) a část nepřechýlenou (Agnieszka Holland). Je to západoslovanský jazyk jako čeština. Takže můj odhad je, že dlouhodobě spějeme k nějakému kompromisu podobnému tomu polskému. Roli tu bude patrně hrát jazyková praxe – smíšená manželství, vliv angličtiny a dalších jazyků. Bude to proces plný sporů, debat, jako je ta naše, odmítání ze strany starších generací a také profesionálů, kterým to bude působit problémy. Jisté je jen to, že jazyk se nezastavitelně mění a my patrně citlivě vnímáme jedno z vláken vývoje.

S pozdravem a s díky za pochopení

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu