„Rozdělená společnost“ v roce 2019

Veřejnoprávnímu rozhlasu nesmí jít o ochranu nebo pohanění té či oné politické figury, ale o stabilitu systému, který umožňuje, aby všechny politické figury mohly hrát tak, jak jim to předepíší voliči.

Přelom roku je příležitostí pro to, aby člověk na chvíli pustil z hlavy denní starosti, nechal usadit pěnu dní a podíval se na svět kolem sebe z trochu jiné perspektivy. Říká se tomu různě: bilancování, účtování, předsevzetí. Různými cestami se ke mně dostalo mnoho takových pohledů. Jeden z nich mne zaujal natolik, že jsem se rozhodl podělit se o něj touto cestou. Napsal ho posluchač, který mi zdůraznil, že svůj názor nepokládá za jediný možný a že každý člověk má na svůj názor právo. Už to mi bylo sympatické, mnohem častěji se totiž při své práci setkávám s přesvědčením, že vlastní názor rovná se pravda, a tím pádem cizí názor rovná se lež.

Při čtení tohoto zamyšlení jsem si navíc vybavil své rozhovory s londýnským rozhlasovým zpravodajem Karlem Kynclem, který mi počátkem devadesátých let dával lekce o tom, co to je demokracie. Na příkladech z britského politického života mi vysvětloval, jak zoufale pomalá, neefektivní a často i nelogická je cesta demokratické společnosti vpřed. Ale jak zhoubná je snaha zrušit tento rozvleklý rytmus doprovázený lomozem demonstrací a každodenních hádek koalice s opozicí. Jeho alternativou totiž je až příliš často řízný pochod, v němž dříve či později budou dupat okované podpatky. Z toho vyplývá mé přesvědčení o tom, jak by si měl počínat veřejnoprávní rozhlas. Nesmí mu jít o ochranu nebo pohanění té či oné politické figury, ale o stabilitu systému, který umožňuje, aby všechny politické figury mohly hrát tak, jak jim to předepíší voliči, nikoli více či méně osvícený samozvanec. Ta hra má tisíc nedostatků, pro které máme někdy problém vidět její pravidla, to je ona pěna dní, kterou jsem zmínil na začátku. Následující text se ji podle mého názoru snaží aspoň trochu setřít.

Milan Pokorný

______________________________________________________________________

Jsem penzista. Před pětatřiceti lety se mi poprvé povedlo dostat se za železnou oponu. A s lítostí jsem tehdy po návratu konstatoval, že to bylo taky asi naposled. Vše tenkrát vypadalo jako neměnné, a současně i nezměnitelné. Naše hranice připomínaly spíš oplocení koncentračního tábora, který bylo zakázáno bez speciálního povolení opustit, než vymezení státního teritoria,. Podle oficiálních čísel a proklamací jsme byli jednotnou a nerozdělenou společností, k volbám chodilo 99,9 % občanů a všichni vzorně vhodili do urny tu jedinou správnou listinu (žádná další ostatně nebyla k dispozici). A pokud se to někomu nelíbilo, tak si mohl stěžovat jedině tak v lampárně na nádraží (a asi i tam měla StB své agenty, takže i to by byl pro takového nespokojence asi průšvih...).

Pouhých pět let nato se vše změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ale nestačil k tomu jen odvážný způsob odporu provozovaný Václavem Havlem a jeho přáteli z Charty 77, bylo potřeba i Solidarity v Polsku, otevření hranice mezi Maďarskem a Rakouskem pro prchající východoněmecké občany, osvíceného vládce v Moskvě, který si nepřál opakovat roky 1956 a 1968, ale i zbrojní hyperaktivity USA, která vedla k ekonomickému kolapsu SSSR a celého východního bloku, který už nestačil držet krok s Reaganovým tempem zbrojení.

Dnes kdekdo rekapituluje uplynulých třicet let. A mám pocit, že nejhlasitěji se ozývají ti, kteří buďto nezažili situaci před listopadem 1989, nebo si ji nepamatují (nebo pamatovat nechtějí?). Z některých úst se neustále opakuje mantra o rozdělené společnosti. Já ať se rozhlížím jakkoli, tak rozdělenou společnost nevidím. Vidím jen občany, kteří mají různé názory. Říká se tomu názorová pluralita. S některými lidmi se při debatě shodnu, s jinými třeba ne, ale to je demokracie. Na druhou stranu se také s někým, s kým se naprosto neshodnu v debatě o jedné záležitosti, naprosto shodujeme, když se tématem debaty stane něco jiného. I to je demokracie. A pokud někdo s něčím nesouhlasí, tak může bez jakékoli hrozby použití obušků, vodních děl a nekonečných výslechů dát svůj názor najevo. Dělají to rozhlasoví a televizní komentátoři, dělají to organizátoři demonstrací, dělají to i občané. To není rozdělená společnost, to je prostě demokracie. Nebo snad ti, kteří naříkají nad tím jak je naše společnost rozdělená, touží po tom, abychom zase všichni pod hrozbou problémů v práci chodili povinně k volbám a tam pod kontrolou stranicko-domovních důvěrníků a bez možnosti zajít za plentu „demonstrativně“ vložili do urny tu jedinou správnou kandidátní listinu? Děkuji, nechci, to tu bylo víc než polovinu mého života, to bych si rozhodně zopakovat nechtěl.

Jsem osobně rád, že v tomto státu už třicet let mají lidé takovou vládu, jakou si zvolili ve volbách, jsem rád, že každý může dát najevo svůj názor, a jsem nesmírně rád, že máme možnost každé čtyři roky jít k volbám a tam se svobodně rozhodnout a zvolit. Že se nám nepodaří vždycky zvolit to nejlepší řešení? Ale i to je život, i to je demokracie, k ní názorový pluralismus a společenský kvas patří. A máme možnost to za pouhé další čtyři roky (po debatách s dalšími spoluobčany, jejichž různost názorů je obecně ctěna a respektována) to svoje rozhodnutí opravit, nebo taky zůstat u toho svého z minulých voleb. A zaplaťpánbůh na tom nemůže nic změnit nikdo z těch, kteří naříkají nad údajně rozdělenou společností a zřejmě touží po společnosti (zdánlivě) názorově homogenní a po návratu té jediné správné kandidátní listiny. Važme si této možnosti, neměli jsme ji vždycky. Važme si demokracie, važme si názorové plurality. Zažil jsem opak a nerad bych se k tomu vracel.

Jsem rád, že máme v posledních letech vládu, o které jsem přesvědčen, že se snaží vládnout jak vůči naší generaci, tak i ke generacím budoucím zodpovědněji než některé jiné vlády z období posledních třiceti let. Že se snaží nezadlužovat stát tak, jako řada předcházejících vlád, že se snaží řešit nahromaděné problémy a zanedbanou infrastrukturu. Což ale rozhodně neznamená, že bychom nemohli mít vládu ještě lepší a že o své volbě v příštích parlamentních i jiných volbách nebudu přemýšlet. Každopádně platí, že pokud se toho dožiji, tak k dalším volbám rozhodně opět půjdu, i když budou někteří říkat, že tam nejdou proto, že není koho volit (a dají tím jen najevo svoji neschopnost vzít na sebe aspoň ten malý kousek zodpovědnosti, přemýšlet a rozhodnout se).

Zdeněk Koč