Slovenština v pořadech Českého rozhlasu

2. říjen 2018

Občasné zařazení reportážního příspěvku ve slovenštině nelze hodnotit jako projev slovakizace českého kulturního prostředí.

Vážený pane,

Jsem už starší člověk, tudíž si pamatuji. A obsahem mé paměti je i jak jsme byli nyní už skoro před třiceti lety tvrdě poučeni o tom, že Československo byl omyl a že „Česi“ mají zůstat za Karpaty. Stalo se tak z vůle slovenského národa a jeho představitelů. Na Slovensku byl dokonce nedlouho potom přijat jazykový zákon nařizující všem státním i nestátním subjektům používat v oficiálním styku slovenštinu.

V souvislosti s těmito vzpomínkami mě nyní docela pobuřuje, že začínám slyšet slovenštinu v Českém rozhlase, a to nikoli jakožto „předmět“, tj. například v reportážích ču citacích, ale jakožto jazyk redakční a redaktorský. Samozřejmě namám nic proti tomu, aby se pracovníky a redaktory Českého rozhlasu stávali cizinci, nebo občané ČR s jiným než českým mateřským jazykem, ani proti cizojazyčnému vysílání ČRo, respektive „národnostním“ pořadům na celoplošných i lokálních stanicích; a věru třeba Romštiny bych na ČR rád slyšel více, ale vadí mi, že někdo, abych tak řekl, „využívá staré příbuzenství“. Navíc je oficiální a městská slovenská mluva (na rozdíl od lidové!) velmi nelibozvučná se svou nuceně klesavou kadencí; takžka budí dojem ošklivosti a zhnusenosti.

Velmi se proto přimlouvám za to, aby zaměstnanci ČR slovenského jazyka se obtěžovali při svém oficiální projevu v rozhlase používat oficiální jazyk České republiky, totiž češtinu; a mohou klidně mluvit s přízvukem, ale prosím česky a správně.

Váš v úctě

V. O.

<hr/>

Vážený pane,

vážím si Vašeho jasně a upřímně zformulovaného postoje. Pokusím se odpovědět Vám stejně upřímně.

Jistě se shodneme v tom, že je v pořádku, když Český rozhlas občas odvysílá literární, dramatický nebo hudební pořad, který seznámí českého posluchače s uměleckými hodnotami vznikajícími ve slovenském kulturním prostředí. Slovenština zde je nutnou součástí uměleckého tvaru, ať jde o slovenskou operu, nebo o odvysílání významného dokumentu či oceněné rozhlasové hry.

Na rozdíl od Slovenské republiky nemá Česká republika zákon o státním jazyce. Nicméně Český rozhlas dbá na co nejvyšší úroveň české jazykové kultury, je to jeho povinnost a snaží se ji plnit s maximální pozorností. K tomu slouží například aktivity Oddělení vzdělávání, které připravuje pro pracovníky Českého rozhlasu jazykové semináře a kurzy. Přesto nehodnotím občasné zařazení reportážního příspěvku ve slovenštině jako nepřiměřený zásah do těchto povinností nebo dokonce jako projev slovakizace českého kulturního prostředí. Z hlediska objemu vysílání Českého rozhlasu je to velmi řídký jev. Editory k tomu vedou praktické důvody - například přítomnost slovenského novináře v místě, kde se děje něco důležitého a kde Český rozhlas nemá vlastního zpravodaje, nebo oslovení slovenského novináře kvůli jeho důvěrné znalosti slovenského politického či kulturního prostředí. Pro pořádek – nejsou to zaměstnanci Českého rozhlasu.

Podotýkám, že slovenská veřejnost přijímá češtinu ve filmech, televizních pořadech, knihách a časopisech v nesrovnatelně větší míře než česká veřejnost slovenštinu. Vycházím z vlastních zkušeností – na Slovensko jsem dlouhá léta jezdil jak soukromě, tak pracovně. Pasivní znalost češtiny je pro většinu Slováků samozřejmostí. Problémy s tím má například slovenská překladatelská škola, která má úctyhodnou historii, ale v současnosti trpí tím, že slovenští uživatelé jsou schopni a ochotni číst texty v češtině, bez nutnosti slovenského překladu.
Řekl bych, že řada věcí se nedá nařídit normou. Platí to do značné míry o řeči jako projevu myšlení. Současný stav užívání češtiny a slovenštiny na území bývalého Československa je výsledkem dlouhého vývoje a těžko predikovat, jak bude vypadat za dvacet či padesát let. Každopádně zatím je možno mluvit spíše o výhodách oboustranné jazykové tolerance, byť s občasnými problémy na obou stranách. Právě za jistou míru tolerance bych se v tomto případě přimlouval.

To ale neznamená, že Váš kritický ohlas nepovažuji za důležitý. Postoupil jsem jej Zpravodajství Českého rozhlasu.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu

Spustit audio