Slovenština v pořadech Českého rozhlasu
Občasné zařazení reportážního příspěvku ve slovenštině nelze hodnotit jako projev slovakizace českého kulturního prostředí.
Vážený pane,
Jsem už starší člověk, tudíž si pamatuji. A obsahem mé paměti je i jak jsme byli nyní už skoro před třiceti lety tvrdě poučeni o tom, že Československo byl omyl a že „Česi“ mají zůstat za Karpaty. Stalo se tak z vůle slovenského národa a jeho představitelů. Na Slovensku byl dokonce nedlouho potom přijat jazykový zákon nařizující všem státním i nestátním subjektům používat v oficiálním styku slovenštinu.
V souvislosti s těmito vzpomínkami mě nyní docela pobuřuje, že začínám slyšet slovenštinu v Českém rozhlase, a to nikoli jakožto „předmět“, tj. například v reportážích ču citacích, ale jakožto jazyk redakční a redaktorský. Samozřejmě namám nic proti tomu, aby se pracovníky a redaktory Českého rozhlasu stávali cizinci, nebo občané ČR s jiným než českým mateřským jazykem, ani proti cizojazyčnému vysílání ČRo, respektive „národnostním“ pořadům na celoplošných i lokálních stanicích; a věru třeba Romštiny bych na ČR rád slyšel více, ale vadí mi, že někdo, abych tak řekl, „využívá staré příbuzenství“. Navíc je oficiální a městská slovenská mluva (na rozdíl od lidové!) velmi nelibozvučná se svou nuceně klesavou kadencí; takžka budí dojem ošklivosti a zhnusenosti.
Velmi se proto přimlouvám za to, aby zaměstnanci ČR slovenského jazyka se obtěžovali při svém oficiální projevu v rozhlase používat oficiální jazyk České republiky, totiž češtinu; a mohou klidně mluvit s přízvukem, ale prosím česky a správně.
Váš v úctě
V. O.
Vážený pane,
vážím si Vašeho jasně a upřímně zformulovaného postoje. Pokusím se odpovědět Vám stejně upřímně.
Jistě se shodneme v tom, že je v pořádku, když Český rozhlas občas odvysílá literární, dramatický nebo hudební pořad, který seznámí českého posluchače s uměleckými hodnotami vznikajícími ve slovenském kulturním prostředí. Slovenština zde je nutnou součástí uměleckého tvaru, ať jde o slovenskou operu, nebo o odvysílání významného dokumentu či oceněné rozhlasové hry.
Na rozdíl od Slovenské republiky nemá Česká republika zákon o státním jazyce. Nicméně Český rozhlas dbá na co nejvyšší úroveň české jazykové kultury, je to jeho povinnost a snaží se ji plnit s maximální pozorností. K tomu slouží například aktivity Oddělení vzdělávání, které připravuje pro pracovníky Českého rozhlasu jazykové semináře a kurzy. Přesto nehodnotím občasné zařazení reportážního příspěvku ve slovenštině jako nepřiměřený zásah do těchto povinností nebo dokonce jako projev slovakizace českého kulturního prostředí. Z hlediska objemu vysílání Českého rozhlasu je to velmi řídký jev. Editory k tomu vedou praktické důvody - například přítomnost slovenského novináře v místě, kde se děje něco důležitého a kde Český rozhlas nemá vlastního zpravodaje, nebo oslovení slovenského novináře kvůli jeho důvěrné znalosti slovenského politického či kulturního prostředí. Pro pořádek – nejsou to zaměstnanci Českého rozhlasu.
Podotýkám, že slovenská veřejnost přijímá češtinu ve filmech, televizních pořadech, knihách a časopisech v nesrovnatelně větší míře než česká veřejnost slovenštinu. Vycházím z vlastních zkušeností – na Slovensko jsem dlouhá léta jezdil jak soukromě, tak pracovně. Pasivní znalost češtiny je pro většinu Slováků samozřejmostí. Problémy s tím má například slovenská překladatelská škola, která má úctyhodnou historii, ale v současnosti trpí tím, že slovenští uživatelé jsou schopni a ochotni číst texty v češtině, bez nutnosti slovenského překladu.
Řekl bych, že řada věcí se nedá nařídit normou. Platí to do značné míry o řeči jako projevu myšlení. Současný stav užívání češtiny a slovenštiny na území bývalého Československa je výsledkem dlouhého vývoje a těžko predikovat, jak bude vypadat za dvacet či padesát let. Každopádně zatím je možno mluvit spíše o výhodách oboustranné jazykové tolerance, byť s občasnými problémy na obou stranách. Právě za jistou míru tolerance bych se v tomto případě přimlouval.
To ale neznamená, že Váš kritický ohlas nepovažuji za důležitý. Postoupil jsem jej Zpravodajství Českého rozhlasu.
Se srdečným pozdravem
PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu