Smích, ne výsměch

Vážený pane doktore, 

obracím se na Vás s podnětem k celostátně vysílanému pořadu Českého rozhlasu s názvem Humoriáda. Měla jsem možnost pořad několikrát zaslechnout, přiznávám, že většinou ne zcela plánovaně, ale při návštěvě rodičů. 

V žádném případě bych se nechtěla vyjadřovat ke kvalitě pořadu, jen mě zaráží uvádění ukázek k pobavení, jejichž vtip je založený na balbutismu neboli koktavosti. Domnívala jsem se, že balbutismu či další neurogenní dysfluence, jež se vyznačují narušením plynulosti mluvy, můžeme chápat jako jakýkoli jiný zdravotní handicap. Vím, že tímto vstupuji na „tenký led“, že můžeme zabřednout do diskuse o hranicích humoru či svobodném projevu slova, ale v kontextu uvedeného, byli bychom stejně pobavení situací, kdy nevidomý vráží svou bílou holí do dveří ve snaze projít? (Uvádím tento příklad s vědomím, že v kontextu rozhlasového vysílání notně pokulhává.)

Rozumím také tomu, že v minulých desetiletích (z nichž uvedené ukázky pocházejí) byl společenský kontext odlišný. Není ale dnešní doba více empatická? Není již společností více akceptována snaha handicapovaným lidem spíše pomoci než nabízet výsměch a obecné pobavení? A pokud se domníváte, že naše společnost ještě do tohoto stadia vývoje nedospěla, neměla by se veřejnoprávní instituce do jisté míry také zasadit o kultivování veřejného prostoru?

Budu Vám vděčná, pokud se na mými postřehy byť jen zamyslíte.

S přáním všeho dobrého

občasná posluchačka ČRo P. G.

__________________________________________________________________________________

Vážená paní,

děkuji Vám za zajímavý postřeh. Při sledování některých filmů a stejně tak při poslechu některých scének si kladu stejné otázky jako Vy. Ale abych řekl pravdu, zatím jsem nenašel takovou odpověď, na jejímž základě bych mohl ze své pozice konat konkrétní kroky. Pokusím se Vám přiblížit své úvahy. Kolik komických situací a dialogů je postaveno na principu zveličení nějakého handicapu? Určitě většina. Klasický zábavný dialog je postavený na principu "hloupý - chytrý". Nedostatek inteligence je zveličován, karikován, ten "chytrý" svého partnera v dialogu zesměšňuje apod. Máme kvůli tomu vyřadit z vysílání scénky Felixe Holzmanna nebo Šimka, Soboty, Nárožného? Natvrdlý je i Hlustvisihák Lubomíra Lipského. V povídkách Šimka a Grossmanna se často pracuje s karikaturou různých nedostatečností.  Ivan Mládek zesměšňoval neznalost němčiny a řadu dalších nedostatků. Jan Libíček v jednom slavném monologu zesměšňuje svou tloušťku. Jsou scénky založené na tom, že někdo nedoslýchá, špatně vidí, má špatnou paměť... Jak máme vést hranici mezi tím, co je přijatelné, a co už není? Kdo to určí? Každý máme práh citlivosti nastaven trochu jinak. Vyřadit vše, co se dotýká nějakého handicapu, by znamenalo velmi podstatný zásah do rozhlasového archivu a také do rozhlasové dramaturgie, protože podobné věci se objevují v mnoha klasických rozhlasových hrách a četbách. 

Důvod, proč necítím důvod jednat o zákazu podobných útvarů, spočívá patrně v tom, že za těmi scénkami a monology a jinými žánry necítím zlobu, nenávist, snahu ublížit. Necítím za tím výsměch, ale jen smích. Já vím, obecně řečeno dělat si legraci z někoho není pěkné. Ale nelze to absolutizovat. Podstatou humoru je jiný pohled na věci, které bereme vážně. Obracení jejich smyslu. Třeba i drastické. Dobře o tom psal Milan Kundera, když se vracel k počátkům evropského románu a viděl je u Dona Quijota a Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela. 

Tím se nechci dotknout lidí, kteří mají handicapy. Zároveň vím, že oni jsou často první, kdo se dokážou sami sobě zasmát. A nevadí jim, když se smějeme spolu s nimi. Jde jen o to, aby to nebyl výsměch.

Snažil jsem se popsat své důvody poctivě a srozumitelně. Nicméně budu rád, když mi napíšete, pokud budete mít pocit, že si úplně nerozumíme.

S pozdravem a s díky za pochopení 

Milan Pokorný, ombudsman ČRo