Úroveň mluvy a vulgarity v rozhlasové hře

Pane Pokorný,

tuším minulou sobotu ve hře pro mládež od 14 hod. zazněla salva sprostého výrazu. Pamatuji si jen, že se jednalo o druhý díl původní hry od současného autora. Slyšela jsem jen pár minut a stačilo to. Jak je to možné? Pomineme-li mravní a etickou stránku věci, existovala přeci jistá úprava, která tomuto jevu bránila. Mně osobně sprostota, vulgarita, brutalita vadí. Obešla jsem se po celý život bez toho. A ve hře pro mládež?

A dovolím si ještě tři poznámky:
1) Neužívání přivlastňovacích zvratných zájmen i velmi kvalitními a jinak bezchybnými pány, jako jsou Holoubek, Kovařík, Rosák. Přeci nelze říci například „volejte nám VAŠE odpovědi“ nebo „sdělte nám VAŠE názory“. Trhá to uši, je to hrubý prohřešek v jazyce. Cožpak to neslyší?

2) Někteří hosté se nedají poslouchat. Každé slovo začíná „eee“, věty proložené vatami „vlastně nějakým způsobem, tak nějak“, bez intonace, nekončící poklesem hlasu, vypínám.

3) Užívání vylučovací spojky NEBO místo spojovací A. Zejména při vypočítáváni jen dvou předmětů je to doslova matoucí. „Dostaví se pan Novák nebo pan Horák“ a je tím míněno, že přijdou oba dva a skutečně oba účinkují. Na to se dá ale zvyknout, i když se jedná o zlozvyk.

Podotýkám, že jsem nebyla učitelkou češtiny, jsem technička, nyní již dávno tomu… Bohužel jazyk dostává zabrat, ale v Českém rozhlase by měl být slyšen příkladně.

S tímto názorem se loučím a děkuji za posouzení.

Běla Hájková

Vážená paní Hájková,

děkuji Vám za dopis obsahující několik kritických poznámek k vysílání Českého rozhlasu. Spojuje je Vaše přesvědčení, že Český rozhlas by měl poskytovat svým posluchačům co nejvyšší kvalitu jazykové kultury ve všech jejích projevech, od gramatiky a syntaxe přes ortoepii (mluvní projev) a stylistiku až po volbu lexikálních prostředků.

Vaše konkrétní příklady správně poukazují na některé negativní jevy: nevhodné použití přivlastňovacích zájmen, kolísání v užití spojky „nebo“ ve významu slučovacím a vylučovacím, stále se šířící výskyt tzv. hezitačních zvuků, které mají v promluvě stejnou funkci jako parazitická (vycpávková) slova.

Jsou to jevy, které by se v kultivovaném mluvním projevu vyskytovat neměly. Proto je namístě všímat si jich a upozorňovat na ně. Vaše poznámky předávám Oddělení vzdělávání, jež se zaměstnanci Českého rozhlasu na zlepšování jejich mluvního projevu dlouhodobě pracuje.

Dovolte mi zastavit se nyní u problému, kterému jste věnovala úvod svého dopisu. Vaše kritika mířila ke hře Ivy Procházkové Soví zpěv, která byla uvedena ve dvou dílech 29. 4. a 6. 5.

Její hrdinové v citlivém věku přechodu od dětství k dospělosti jsou konfrontováni s katastrofou (protržení přímořské hráze v Brémách), která působí jako katalyzátor: vyspělá technika nepomůže, sofistikované metody personálních počítačových poradců nefungují, zůstává jen člověk se svými osobními vlastnostmi, schopnostmi, city.

Aby spisovatelka vystavěla uvěřitelný dramatický oblouk, musela vybavit své hrdiny atributy, které současnou mladou generaci charakterizují. K těmto stylistickým a lexikálním prostředkům patří v daném případě několik silnějších výrazů, jež jsou použity jako zdůraznění vrcholného afektu. Nejsilněji ve scéně, kdy se hrdina pokouší zachránit svou topící se mladší sestru, ale ona přes veškerou jeho snahu zemře. V takovéto emotivně vypjaté scéně je užití Vámi kritizovaných výrazů funkční. Není totiž samoúčelné, ale je to prostředek vedoucí hrdiny ke katarzi – k vyústění hry, jež má očistný charakter.

Věřte, že nejsem příznivcem vulgarit jakéhokoli druhu, slovních nebo obrazových, které mají za cíl získávat u publika sympatie. Je to velmi levné zboží a jeho prodavači si nezasluhují úctu. Pokud je ale silnější výraz promyšlenou součástí struktury uměleckého díla, je jeho užití namístě. Nechci zabíhat do podrobností, ale vzpomeňte například na diskuse, které ze stejného důvodu dlouho provázely Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka.

Za legitimní považuji Vaši poznámku k etické stránce věci. Mohu si ji vyložit tak, že umělecká díla, o nichž hovořím, mohou najít své místo na jiných platformách, než je vysílání veřejnoprávního rozhlasu.

Tady je třeba soudit nikoli paušálně, ale v každém konkrétním případě zvlášť. Pokud bychom to nečinili, zbavili bychom Český rozhlas možnosti reflektovat současnost její vlastní optikou. Médium veřejné služby je povinno vyjadřovat se k tomu, co se děje kolem jeho posluchačů, a volba odpovídajících výrazových prostředků k tomu neoddělitelně patří.

Věřím, že mou odpověď přijmete jako pokus o seriózní debatu na vážné téma.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu