V Olomouci zazněla výzva k toleranci
Povaha uměleckých děl vylučuje stanovit metodicky závazný postup při hodnocení jednotlivých vulgárnějších výrazů či scén. Zákon se v této věci bude s živým, proměnlivým světem uměleckých děl vždy střetávat.
„Český rozhlas vnímám jako instituci, která je nositelem hodnot. Píšu, protože bych byl rád, aby tomu tak bylo i nadále.“ Citace z dopisu posluchače je typická pro stížnosti na výskyt vulgárních výrazů v rozhlasových hrách a četbách. Český rozhlas si je vědom své odpovědnosti, proto ve snaze stanovit jednotnou metodiku zařadil jeho generální ředitel na letošní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio speciální diskusní panel věnovaný tomuto problému.
Jádro diskuse, kterou sledovalo přeplněné auditorium Divadelního sálu Uměleckého centra Univerzity Palackého, spatřuji ve střetu práva umělce na volbu funkčních výrazových prostředků a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který stanovuje, že pořady, jež mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, je možno vysílat pouze mezi 22. a 6. hodinou.
Nikdo asi nebude zpochybňovat samu podstatu společenské odpovědnosti za zdravý vývoj dětí a mladistvých. Spor se vedl, vede a bude vést o definici onoho narušení. Média veřejné služby staví formulace zákona před dilema. Svědčí o tom i závěr jednání Etické komise Českého rozhlasu, jíž generální ředitel Českého rozhlasu tento problém opakovaně předložil. Etická komise doporučila Českému rozhlasu, aby se vystříhal takových příspěvků, v nichž vulgarismy nejsou motivovány uměleckým záměrem. Důležité je konstatování Etické komise, že míru vulgarity je třeba posuzovat se zřetelem k jedinečným okolnostem (například pokud se jedná o dílo jako součást klasického odkazu). I členové Etické komise v diskusi konstatovali, že nalézt pevnou hranici mezi přípustnými a nepřípustnými výrazy je obtížné a že je třeba postupovat případ od případu.
O praktických souvislostech tohoto problému v Olomouci diskutovali vedoucí tvůrčí skupiny ČRo Drama a literatura Kateřina Rathouská, právničky Českého rozhlasu a České televize Helena Havlíková a Markéta Havlová, spisovatel Michal Sýkora a ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR Martin Prošek. Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která je oprávněna tuto záležitost posuzovat, se debaty nezúčastnili. Dovolím si, inspirován touto debatou rozvinout téma několika poznámkami.
Pokaždé když se zabývám kritikami posluchačů, kteří si stěžují na nevhodná slova v uměleckých žánrech, posuzuji každý případ jednotlivě, s pomocí příslušných dramaturgů nebo autorů. Vždy se pečlivě zvažuje, zda jejich ponechání má smysl z hlediska autorského záměru, zda má smysl ve struktuře textu. Obecně je možno konstatovat, že umění se často vymezovalo vůči dobovým konvencím, překračovalo je, naráželo na nejrůznější bariéry a nacházelo si svou vlastní cestu. Někdy byla slepá, jindy byla a je velmi produktivní. Volba nestandardních slov a slovních spojení k tomuto věčnému uměleckému zápasu patří. Jestliže dnešní světová i česká dramatika užívá prvky exprese, afektu, hypertrofie v textové složce i v režijním provedení, nemůže odpovědný dramaturg tyto tendence přehlížet. A nemůže nevidět, že umělci překračovali konvence i v minulosti. Vždy jde samozřejmě o posouzení všech okolností, v první řadě kvality textu. A tady nemohu s čistým svědomím vést jednoduchou paralelu mezi hodnotou literárního textu a jeho „slušností“. V tom případě bychom museli odkázat do pozdních nočních hodin například i mnohá díla Haškova, Hrabalova, Kunderova, Rabelaisova. Zcela jistě ovšem neplatí ani opak, tedy že výskyt vulgarismů by měl být znakem aktuálních progresivních tendencí a dílo by tím mělo být jaksi automaticky zhodnoceno.
Vezměme si jako příklad rozhlasovou hru Sarabanda, kterou napsal švédský režisér a dramatik Ingmar Bergman a kterou Český rozhlas vysílal vloni o druhém svátku vánočním od 20 hodin. Kriticky se v ní nahlíží neschopnost starého univerzitního profesora rozlišit podstatné od malicherného a dosáhnout na konci života smíření. Bergman psal tuto hru ve stejném věku, jaký určil svému hrdinovi, byl tedy zralým tvůrcem s celoživotní uměleckou zkušeností. Jestliže nechává kriticky nahlížené aktéry vyprávěného příběhu na několika místech použít expresivnější výrazy, charakterizuje tím jejich povahu.
Ovšem i tehdy, když posluchač uzná, že umělec měl právo na vyjádření, jež se někdy ocitlo mimo konvence, má právo tento způsob vidění světa kriticky reflektovat, popřípadě by měl mít možnost vybrat si ve vysílání Českého rozhlasu takové umělecké hodnoty, s nimiž souzní, jimž dobře rozumí a jež mu poskytují duševní obohacení. A to mu bezpochyby Český rozhlas umožňuje. Povaha uměleckých děl patrně vylučuje stanovit metodicky závazný postup při hodnocení jednotlivých vulgárnějších výrazů či scén. Zákon se v této věci bude s živým, proměnlivým světem uměleckých děl vždy střetávat. Účastníci olomoucké debaty potvrdili, že podle jejich mínění nedochází ve vysílání Českého rozhlasu k devalvaci hodnot, a vyzvali k maximální odpovědnosti dramaturgů a zároveň k toleranci a empatii posluchačů.
Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu
Psáno pro Týdeník Rozhlas, č. 24/2019, s. 6, vyšlo 3. 6. 2019
