Lucie Korcová

„Nedomyslel jsem to. Ti, co to domysleli, utekli. A já blbec jsem tady zůstal,“ vzpomínal Tomáš Sedláček pro Paměť národa na komunistický převrat v únoru 1948. 

„Nikdo vám nezaručí, že nevyleze nějaký blbec a nezfanfrní národ,“ říkal Tomáš Sedláček k tomu, že svoboda není jistá.

Dají se nacistické zločiny promlčet, anebo Německo přizná odpovědnost za tyto události a bude je chtít potrestat nehledě na čas, který od nich uplynul?

Je 19. dubna 1945 ráno, když do pasekářské osady Ploština dorazí komando SS. Vojáci zapálí deset domů a zastřelí, nebo upálí 24 lidí. Za to, že místní pomáhají partyzánům.

Příběh Jiřiny Tvrdíkové, která přežila sovětský gulag a nakonec se přidala k 1. československému armádnímu sboru v Buzuluku. 

„Velmi často skutečnou pomoc třeba parašutistům poskytovaly rodiny. Třeba ta Moravcových, které sympatickým, laskavým způsobem vládla Marie,“ připomíná Kroupa.

Tři dny a tři noci hořely Drážďany poté, co spojenecké americké a britské jednotky provedly vzdušný útok na hlavní město Saska mezi 13. až 15. únorem 1945.

Na konci války panovaly v táborech katastrofické podmínky – zejména kvůli přetížení místa, nedostatku potravin a rychlému šíření tyfové epidemie mezi zesláblými vězni. 

Na podzim roku 1964 stanuli před soudem ve Frankfurtu dva důležití svědci. Bývalý člen sonderkommanda Filip Müller a Alfréd Wetzler, kterému se podařilo utéct z Osvětimi.

Lidé, kteří byli roky týráni a perzekvováni nacistickým režimem, neměli po skončení války nárok na zdravotní ani sociální péči. Protože byli Židé, ne Čechoslováci.