Lucie Korcová

Dunění děl, střelba a rachot tanků – zlověstná melodie války se na jaře 1945 začala linout i českým územím. Kromě strachu a děsu v sobě ale tentokrát nesla i naději. 

Konec války už byl na dohled, přesto 2. května z nařízení státního ministra pro protektorát Čechy a Morava K. H. Franka zastřelilo gestapo 51 lidí. 

Mělo se jednat o nejšťastnější okamžik po dlouhých válečných letech plných utrpení. Přesto když z Terezína zmizeli poslední němečtí dozorci, boj o život stále pokračoval. 

„Nedomyslel jsem to. Ti, co to domysleli, utekli. A já blbec jsem tady zůstal,“ vzpomínal Tomáš Sedláček pro Paměť národa na komunistický převrat v únoru 1948. 

„Nikdo vám nezaručí, že nevyleze nějaký blbec a nezfanfrní národ,“ říkal Tomáš Sedláček k tomu, že svoboda není jistá.

Dají se nacistické zločiny promlčet, anebo Německo přizná odpovědnost za tyto události a bude je chtít potrestat nehledě na čas, který od nich uplynul?

Je 19. dubna 1945 ráno, když do pasekářské osady Ploština dorazí komando SS. Vojáci zapálí deset domů a zastřelí, nebo upálí 24 lidí. Za to, že místní pomáhají partyzánům.

Příběh Jiřiny Tvrdíkové, která přežila sovětský gulag a nakonec se přidala k 1. československému armádnímu sboru v Buzuluku. 

„Velmi často skutečnou pomoc třeba parašutistům poskytovaly rodiny. Třeba ta Moravcových, které sympatickým, laskavým způsobem vládla Marie,“ připomíná Kroupa.

Tři dny a tři noci hořely Drážďany poté, co spojenecké americké a britské jednotky provedly vzdušný útok na hlavní město Saska mezi 13. až 15. únorem 1945.