Martina Rasch

V 80. letech emigrovala do Paříže. Brzy ale zjistila, že i ve Francii a následně v Americe ji svazují zase jiné nesvobody. Jaké to byly? I o tom je její román Klub kamzíků.

Od malička ji nezajímalo nic tak jako právě hudba. Má respekt ke klasice, k tradici a i ve své tvorbě zpracovává texty, které jsou starodávné a duchovní. 

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí.“

Patří do generace výtvarníků, která se zrodila v 90. letech. Její výstava Skin Care v Galerii Rudolfinum je první samostatnou expozicí české umělkyně.

V Obecním domě má dosud největší výstavu s názvem Ermitage. Je jiná tím, že poprvé použil autobiografický prvek, v němž řeší trauma z dětství, které ho provází dodneška.

Téměř třicet let vedl Dům umění v Českých Budějovicích a stala se z něj světoznámá a renomovaná galerie současného umění a architektury.

Je uměleckou vedoucí BodyVoiceBand, který v projektech propojuje text, živou hudbu a pohyb. Po podpisu Charty 77 se k divadlu přibližovala skrze amatérské soubory.

Se svým ateliérem stojí za novými pražskými nádražími směr letiště, která by měla být co nejšetrnější. Je ale také znovuzvoleným děkanem Fakulty architektury ČVUT.

Spolu s filozofem Tomášem Koblížkem debatuje v podcastu Umění pobouřit o provokujícím umění. „Jádrem pobouření nebo pohoršení je nedorozumění,“ upřesňuje kunsthistorička. 

Ve své knize To je cirkus! zachytila deset osobních příběhů lidí, kteří zasvětili život manéži – od artistky na balančních tyčích po drezérku tygrů.