Moct líp, nebo moci lépe?
Mnoho lidí si ztotožňuje hovorovou češtinu s češtinou obecnou, ale to je chyba.
Vážený pane doktore,
velmi rádi posloucháme ČRo Plus, Dvojku, Vltavu, výjimečně Radiožurnál (ten pouze v případě, že člověk nemá možnost se příliš soustředit, ale vzhledem k výběru hudby a příliš stručným informacím se příliš dlouho poslouchat nedá). Má připomínka se týká užívání češtiny zejména na stanicích Plus a Radiožurnál. Uvažuji o tom, že Vám kvůli tomu napíši, snad již několik let, ale dnes, při poslechu zpráv na Radiožurnálu ve 13 hodin, jsem to již nevydržela. Nejsem žádný češtinář, ale domnívám se, že v rozhlase, a zejména v tom veřejnoprávním, by měla znít krásná a kultivovaná čeština. Nerozumím tedy, proč zejm. ve zprávách čím dál více znějí výrazy jako "taky" místo "také", "fotbalisti, turisti" místo "fotbalisté, turisté", nebo dokonce "míň, víc, líp" místo "méně, více, lépe" atd. atp. Opravdu mi to doslova "trhá uši" a málem jsem kvůli tomu ty zprávy dnes vypnula, už to opravdu nešlo vydržet. Doslova se hemžily hrůzami jako např. hned na začátku věta "Armáda bude MOCT LÍP plánovat ... obranu ČESKA". Přece by mělo být řečeno "Armáda bude MOCI LÉPE.." No a to Česko mě také mrzí, zní to strašně, ale chápu, že se to používá oficiálně už všude, o tolik lépe by znělo "České republiky". Dále tam zazněl výraz "halířů" místo "haléřů" a ostatní výrazy, které jsem zmínila výše. Tentokrát zprávy moderovala paní Gulda, ale rozhodně není sama, kdo podobně ošklivé výrazy v rozhlase užívá. Něco podobného bych čekala spíše na nějakých "béčkových" komerčních stanicích, ale na Českém rozhlase? Vždyť to zní tak nekultivovaně a nespisovně. Opravdu mě to mrzí zejména na stanicích, které, podle mě, kromě toho mají vysokou úroveň. Bylo by, prosím, možné s tím něco udělat? Velmi Vám děkuji.
S pozdravem
L. T.
_____________________________________________________________________
Vážená paní,
děkuji Vám za dopis. Těší mne, že jste se na mne obrátila s tématem, které i já pokládám za důležité. Dbát na co nejvyšší kulturu mluveného projevu patří podle mého názoru k povinnostem veřejnoprávního Českého rozhlasu. Mluvím o tom s vedením ČRo, rovněž je to jedno z témat, jimž věnuji pozornost ve svých zprávách pro Radu Českého rozhlasu. Spolupracuji úzce s Oddělením vzdělávání ČRo, které připravuje semináře pro rozhlasové redaktory a moderátory, zkrátka určitě se na starosti o jazykovou kulturu shodneme. Pokud budeme hovořit o kultuře mluveného projevu v Českém rozhlase, jistě budeme oba souhlasit s tím, že zejména slovesné pořady (interpretace literárních děl, ale také čtení z historických pramenů v rozhlasových dokumentech apod.) mají vzorovou úroveň. Problémy se mohou objevovat v živém vysílání, které ovlivňuje množství faktorů: stres, nesoustředění, nutnost reagovat na momentální nepřipravené podněty... Posluchači obecně oceňují autenticitu, bezprostřednost vysílání, mají rádi, když jsou svědky toho, co se děje právě v danou chvíli, ale má to svá rizika - chyby věcné i gramatické, vycpávková slova nebo zvuky, příliš rychlá kadence řeči, polykání částí slov a podobně. Není mi to příjemné stejně jako Vám, ale jsem realista, musím mít na paměti, že v podmínkách spontánního živého vysílání můžeme mluvit spíše o přibližování ideálu nežli o ideálu samotném. Nicméně, jak jsem uvedl, musíme se o to neustále snažit.
Rozumím tomu, co Vám vadí. Možná budete překvapena, ale budu tolerantnější než Vy, a nikoli proto, abych chránil Český rozhlas. Kdyby to bylo zapotřebí, spíše bych chránil češtinu. Ale v daném případě se věci mají takto:
„Česko“ je takzvaný krátký název státu (viz ekvivalenty typu Slovensko, Polsko, Itálie, Velká Británie), který má oporu v Seznamu jmen států a jejich územních částí vydaném Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním. Tento úřad má pravomoc standardizace jmen sídelních a nesídelních objektů podle zákona č. 200/1994 Sb. Jednoslovný název Česko byl Názvoslovnou komisí ČÚZK standardizován v roce 1993 a přes počáteční rezervovaný přístup části české veřejnosti se postupně prosadil do spisovné, hovorové i obecné češtiny. Odkazuji na osobní jazykový cit, který některým lidem brání přijmout tento výraz jako neutrální označení obdobné názvům Německo nebo Švýcarsko.
Tvary „líp“, „míň“, „taky“ jsou uvedeny v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR jako hovorové varianty tvarů „lépe“, „méně“ a „také“. Stejně tak tvary „turisti“, „fotbalisti“ jsou v této příručce uvedeny jako hovorové varianty tvarů „turisté“, „fotbalisté“. Tvary „víc“, „moct“ jsou uvedeny jako plnohodnotné varianty tvarů „více“ a „moci“ v Pravidlech českého pravopisu.
Co se týče hovorových variant, těžko mít námitky proti jejich užívání v hovorové češtině, tedy v mluvené podobě češtiny spisovné. Mnoho lidí si ztotožňuje hovorovou češtinu s češtinou obecnou, ale to je chyba. Obecná čeština se používá v běžné komunikaci mezi lidmi a její některé prvky pronikají do češtiny hovorové, která má ale blíže k češtině spisovné. Není tedy přímo chybou, když se výrazy, které uvádíte, objeví v mluvě rozhlasových hlasatelů nebo moderátorů. Jiná věc je, že mně stejně jako Vám není příjemné, pokud by se takových výrazů objevilo v těsném sousedství více. Je to problém Vašeho a mého jazykového citu, který jsme získali výchovou, četbou, studiem odborných knih a podobně. Ovšem náš osobní jazykový cit není normou, byť bychom si to přáli. Mějme na paměti, že čeština je živý organismus, neustále se proměňuje spolu s jeho uživateli. I kodifikační příručky to registrují a na vývoj jazyka reagují, jak je vidět. Není nějaký ideální bod, v kterém by měl jazyk ustrnout, byť se to mnohým jeho uživatelům nemusí líbit. Ale osobně jsem smířený s tím, že to je stálý, nikdy nekončící problém – vzpomeňme jen povzdechy mistra Jana Husa nad tím, kam spěje čeština, když se stírá výslovnost měkkého i a ypsilonu a tvrdého a měkkého l, stejně tak těžce nesl, že dlouhé ú (lúka) je v mluvě nahrazováno dvojhláskou ou (louka). Bylo to dáno do značné míry jeho původem z jižních Čech, kde se zachovávaly archaičtější tvary oproti vývoji ve středočeském jazykovém centru. Ten problém nikdy nezmizí a to, o čem si píšeme, je toho příkladem.
Se srdečným pozdravem
Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu
__________________________________________________________________
Vážený pane doktore,
děkuji Vám za odpověď, která pro mě byla velmi zajímavá a dozvěděla jsem se leccos nového.
Například mě velmi překvapilo, že výrazy "halíř" a "moct" patří do spisovné češtiny, považovala jsem je automaticky za "nespisovné". Je pravda, že jsem si žádný ze zmíněných výrazů nevyhledala, a opravdu jsem se tedy řídila pouze svým jazykovým citem. Také jsem nerozlišovala mezi češtinou obecnou a hovorovou.
Jestliže se věci mají tak, jak píšete, pak samozřejmě máte pravdu, že jazyk si žije svým životem, ať se nám to líbí nebo nelíbí, a tedy není možné výrazivo moderátorů posuzovat jen podle osobního vkusu, samozřejmě je to tak. Přesto však bych se osobně domnívala, že by se z úst moderátorů mohla ozývat pokud možno pouze spisovná čeština a že by nemuseli sklouzávat ani k té hovorové variantě. Samozřejmě souhlasím, že v připravených pořadech, o kterých píšete, je čeština vzorová. Mně dlouhodobě trápily zejména ty "zprávy", kde mi připadalo, že se slovník moderátorů posunuje tedy k té hovorové češtině jaksi programově, že je to čím dál častější. Přiznám se, že jsem dokonce podezírala moderátory, že se nějak násilně snaží přizpůsobit vkusu některých posluchačů (a snad mi odpustíte, když přiznám, že mi zmíněné výrazivo jako např. "líp", "lidi" atp. připomíná styl jednoho nejmenovaného politika, který se tím snad snaží zalíbit vkusu některých svých voličů..). Samozřejmě úplně chápu, že v živém vysílání je to naprosto něco jiného než ve vysílání předtočeném, ale přesto, domnívala jsem se, že např. ty zprávy má moderátor malinko dopředu připravené a že je čte, že nehovoří "spatra".
Jinak jsem velmi překvapena i tím, že výraz Česko byl standardizován již v roce 1993! Vím, že je již oficiálním názvem, ale domnívala jsem se, že tomu tak je max. 15 let. V roce 1993 mi bylo 11 let a vůbec si nepamatuji, že bychom se o tomto názvu učili na základní škole, ale snad ani na gymnáziu, jakožto o správné variantě názvu naší republiky (i když to může být i tím, že moje paměť má již jisté mezery). To jsou samozřejmě věci, se kterými se nedá nic dělat, ale alespoň člověk při variantě Česko trpí méně než při variantě Czechia. Naprosto chápu, že pokud mistr Jan Hus cítil takové věci podobně, musel velmi trpět, aniž bych se s ním mohla jakkoli srovnávat.. :) Přitom to, nad čím si stýskal, už dnes nám připadá úplně v pořádku..
Ještě jednou Vám děkuji za dopis i za Vaši přínosnou práci pro Český rozhlas a přeji Vám vše dobré.
S pozdravem
L. T.