Národní písně, rozhlasové pohádky, další hudba

K národním písničkám

Chápu, že vysílat stále nové pohádky je náročné. Ale proč se nevysílají některé nádherné pohádky, mistrně udělané a svrchovaně humanistické? Žádné střílení, žádné podrazy, žádné frustrace. Mám na mysli třeba pohádku Režná nitka od Markéty Zinnerové, která je nejen hereckým, ale i hudebním a režijním skvostem. Mimochodem, vztah k předchozímu tématu: hudbu tam dělají Minesengři, pokud se pamatuju, a ti právě ukazují, jak národní česká hudba je v kontextu s nejlepší evropskou, jak stačí málo, aby pouhou instrumentací vznikla dokonalá "vážná" skladba, menuet, valčík a další a další. Takováto kultivace by měla být přímo povinná, jen si poslechněte tu krásnou češtinu dokonale přednesenou. Etická a estetická výchova par excelence.

K rozhlasovým pohádkám

Za mého dětství všechny děti měly základ hudební kultury tím, že znaly české národní písničky. Zpívaly je maminky a byly slyšet z rádia. Dnes? Zeptejte se současných dětí, co umějí zazpívat. Co proto dělá rozhlas? Dvojka (ošklivý název za Prahu) má jednou týdně půlhodinku, kde ovšem českých písniček je jak šafránu, ne-li méně. Zdrcující většinou válcuje Morava severní či jižní, takže kulhavý rytmus převládá. Ještě že v Pardubicích mají Pernštejnskou noc, kde se lze českou národní písní lze potěšit. Ale co dělá pro výchovu v tomto směru rozhlas? Jaroslav Krček na to v tom lichvářsky vyměřeném lokýtku času jednou za měsíc nestačí. Poslechněte si třeba Smetanovu Vltavu s citací zmíněných písní - třeba Takhle v Rokycanech tancujou. Které dnešní dítě to pozná?

K další hudbě ČRo Dvojka

A konečně hudba vysílaná "jako vata" i Českým rozhlasem 2. Převážně opakování toho nejstřednějšího a "nezraňujícího myšlenkovou hloubkou". Přitom i v přehledu slavíků lze slyšet pěkné a zapadlé skladby a to nemluvím o autorských pořadech, kde občas zaznějí neotřelá a textově hodnotná dílka. Proč se tak opomíjí textová stránka písní? Vysvětlete mi třeba, co to jsou věčně omílaní "ptáci hloubaví", či "láska, ta nebezpečná věc" nebo text opěvující náhodné setkání kluka s holkou, která si ho pozve domů, pak s ním nechce nic mít a on ze vzteku zapálí dům jejich rodičů - následováníhodný příklad pro juniory - už hoří modřínové dřevo...

Kde jsou písně smysluplných, vtipných a česky hodnotných textů, jako namátkou pánů Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého, naší kvalitní generace písničkářů, včetně těch současných. Vybráno od každého z těch nejznámějších po jednom - dvou, zbylý poklad pohříchu a ke škodě kultivace nejen dětské duše zakopán. Mimochodem, co se dětské výchovy týče, právě mi hovoří z duše pánové Luděk Munzar a František Novotný. Prosím, uberte z hovění "nejširšímu vkusu" a přidejte na kultivaci zejména mladé generace skutečnou kvalitou.

Vážený pane doktore,

děkuji Vám za obsáhlý dopis s řadou zajímavých a podnětných myšlenek. S většinou z nich vřele souhlasím a jsem rád, že Český rozhlas má tak osvícené a náročné posluchač. Mezi důležité funkce Českého rozhlasu jako média veřejné služby patří funkce výchovná a vzdělávací. V tom se shodujeme, stejně tak v názoru na nenahraditelnost etické a estetické výchovy jako základu zdravého vývoje osobnosti.

Pouhým nahlédnutím do programů jednotlivých stanic Českého rozhlasu bychom nalezli řadu dokladů, jak se tento cíl dnes a denně realizuje. Ale nikdy nelze být spokojený s dosaženým stavem, je třeba neustále hledat nové cesty a ptát se, jestli ty stávající stále slouží tak, jak mají. Takže Vaše otázky, směřující k etickému a estetickému rozměru lidové kultury, písňové tvorby i dramatických útvarů, konkrétně pohádek, jsou namístě.

Chci Vás ujistit, že Vašimi podněty se budu zabývat a předám je příslušným odpovědným pracovníkům Českého rozhlasu. Rád také předám Vaše uznání panu Františku Novotnému, s nímž jsem opakovaně spolupracoval na přípravě jeho knih, i panu Luďku Munzarovi, jehož jsem měl příležitost blíže poznat při předávání ocenění Neviditelný herec.

V jedné věci bych si s Vámi dovolil nesouhlasit. Mám na mysli rozhlasové pohádky. Jistě jsme zajedno v požadavku na humanistické vyznění tohoto velmi specifického a náročného žánru. Jsem toho názoru, že současná rozhlasová dramaturgie tento požadavek ctí a ve své činnosti citlivě uplatňuje. V pohádkách vysílaných Českým rozhlasem nenajdeme, abych použil Vaše slova, žádné střílení, podrazy ani frustrace, naopak, nejen podle mého osobního názoru poskytují prostor útěchy, zklidnění, harmonie a kultivují veřejný prostor i profesionálním zvládnutím jazykových prostředků.

Vyžádal jsem si k tomuto tématu vyjádření příslušné pracovnice slovesné dramaturgie (MgA. Zuzany Vojtíškové), která mimo jiné uvedla následující:

"Obecně řečeno, snažím se zařazovat pohádky poměrně vyváženě, a to jak s ohledem na dobu jejich vzniku, tak s ohledem na témata, aby se neopakovaly podobné náměty brzy za sebou. V úvahu často beru i osobnost režiséra, zase především s důrazem na to, aby se nevysílaly jen pohádky jednoho tvůrce.

Tituly, které jsou v archivu, zařazuji tak, aby se ve vysílání neopakovaly příliš často a posluchači měli možnost užít si různé režijní přístupy. Po celé léto - od 3. července - budeme každou neděli vysílat dlouho nereprízované pohádky z archivu zařazené při příležitosti 70. výročí odvysílání první nedělní pohádky.

Konkrétně Režnou nitku Markéty Zinnerové Český rozhlas Dvojka naposledy vysílal v listopadu 2012, ale pravidelně každý rok ji vysílá Rádio Junior. Každopádně lze předpokládat, že pohádku zase zařadíme. Letos to ale už nebude, protože plán vysílání je už hotový do konce roku."

Věřím, vážený pane doktore, že budete s mou odpovědí spokojen, a hlavně že Vám budou dělat radost pořady Českého rozhlasu. Dopisy, jako je ten Váš, mají na stálém zvyšování jejich kvality svůj podíl.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman ČRo