Pochvala Dvojky

Dobrý den, vážený pane doktore,

jsem posluchačkou rozhlasu od dětství. Jsem ročník 1954 a televizi si rodiče koupili až v roce 1973.

Poslouchala jsem i Vás v sobotu při živých vstupech právě v den otevřených dveří Českého rozhlasu. Vím, že spokojenost lidé vyjadřují jen zřídka, Vy s tím máte jistě velkou zkušenost a já se právě proto snažím děkovat za vše dobré. Proč nepochválit to, co je dobré, co potěší, co způsobí radost a pohodu.

Televizi nesleduji již delší čas (nejvíce mne odradily v mnoha pořadech používané vulgarismy), ale rádio mám ráda, nedovedu si představit být v bytě sama a neposlouchat rozhlas. Ráno od pěti hodin do osmi (než odcházím do práce) je mým společníkem a opravdu mne po duši hladí všichni, kdo se na pořadu Dobré ráno podílejí. Jistě to nejsou jen ti, které slyšíme. Děkovala jsem jim tolikrát, že jsem si psaní již zakázala, protože vím, že tím začínám být únavná. A protože jim už neděkuji, zbýváte mi ještě Vy, pane doktore, abych to napsala i Vám. Nejsem žádná inovátorka a ani mne nenapadají další podměty k vysílání, já jsem prostě s Dvojkou naprosto spokojena.

Často se mi stává, že pouze slyším upoutávky na zajímavé pořady během dne, já se však k vysílání vracím až kolem páté hodiny odpoledne, ale jen málokdy si na PC pustím již odvysílané programy. Vždyť to bych zase neslyšela to právě vysílané - včetně večerního Rádia Junior. Tak mi zbývá jen litovat, že prostě nemohu slyšet vše. Snad jednou… Tak jako před lety moje maminka, pro kterou byl rozhlas celodenní společností.

Tak mi dovolte ještě jednou zopakovat to slovíčko „děkuji“. Moc bych si přála, abyste v něm slyšel ten velký a upřímný vděk všem lidičkám, kteří chodí do práce na adresu: Praha, Vinohradská 12.

Posluchačka Jaromíra Tutrová, Velvary

Vážená paní Tutrová,

děkuji Vám za Váš milý dopis. Dnešní pracovní den pro mne ještě zdaleka nekončí, a já mám radost, že jsem si řešení mnoha nejednoduchých problémů a stížností posluchačů mohl zpříjemnit Vašimi upřímně míněnými slovy. Z mnohaleté práce v Týdeníku Rozhlas vím, že spokojený čtenář a posluchač si užívá tu radost v soukromí, a "do boje" vyrazí ten, kdo je s něčím nespokojený. Proto korespondence a osobní setkání s posluchači většinou jsou plné výtek a připomínek. O to více si cením toho, když si někdo jako Vy udělá čas a dá najevo "jen" to, že mu bylo a je ve společnosti Českého rozhlasu pěkně.

Takové reakce, které by nám pomohly uvědomit si, že svět je vlastně v pořádku, občas potřebujeme všichni. Děkuji Vám a přeji Vám vše dobré.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu