Rozhlasová hra Problém

Jsem stálým posluchačem Dvojky. Dnes poprvé jsem musel vypnout rádio při poslechu hry pro mládež po 13. hodině. Zařadit do programu veřejnoprávní media hru, kde jsou v každé druhé větě nevábné výrazy, je ostudné. Divím se, kdo takovouto nehoráznost může zařadit do programu vysílaného pro děti a mládež.

Zdeněk Roubíček

Vážený pane Roubíčku,

Vaši kritickou připomínku jsem konzultoval se slovesným dramaturgem Dvojky ČRo Liborem Vackem. Jeho vyjádření přikládám.

Rozhlasová hra Problém (Vyskočit z kůže) byla v Českém rozhlase natočena podle scénáře současné slovenské autorky Zuzy Ferenczové (*1977). Text získal několik ocenění v autorských soutěžích, byl přeložen do několika jazyků a jen v České republice byl s úspěchem inscenován na několika divadelních scénách. Autorka podle vlastních slov čerpala inspiraci z poměrně rozsáhlého průzkumu internetových fór, na kterých spolu komunikují mladé nastávající maminky. Hlavní hrdinkou je nezralá, sotva šestnáctiletá dívka, která se snaží vypořádat se situací nechtěného těhotenství.

Rodinné zázemí hrdinky je neúplné a víceméně dysfunkční, otěhotnění očividně není důsledkem naivního poblouznění, ale spíše nějaké formy sexuálního zneužití. Přesto nebo možná právě proto si hrdinka klade zásadní otázky zodpovědnosti za život svůj i život teprve vznikající. Dialogy hry pracují s mírně stylizovaným, ale v zásadě velmi přesně odposlouchaným stylem verbální komunikace dnešních dospívajících, čímž zasazují téma hry do realisticky vykresleného prostředí. Rozhlasová adaptace rozvíjí tyto atributy předlohy do velmi autenticky působícího zvukového tvaru a vytváří tak sice zneklidňující, ale v zásadě velmi přesný vhled do myšlení a vnímání mnoha dnešních teenagerů, kteří se už necítí být dětmi, ale ještě se nestali dospělými.

Citové zmatky, pocity osamění, tápání a mezigeneračního neporozumění provázejí zcela přirozeně každou dospívající generaci a pravidelně nacházejí svůj odraz i v umělecké tvorbě různých žánrů. Tematická podstata zůstává v zásadě stejná nebo velmi podobná, v průběhu času se logicky mění způsob vyjadřování, reálné kulisy a občas míra akcentu na některé dílčí detaily. A stejně přirozeně a pravidelně vyvolávají nové takové obrazy nesouhlas a pobouření generací starších, přičemž obrazy, s nimiž se ztotožňovaly za svého mládí tyto starší generace, vyvolávají spíše pobavený úsměv u generací mladších. Příkladů bychom našli bezpočet, a to i v rozhlasové tvorbě uplynulých desetiletí.

Patří k dlouholetým tradicím i současným zákonným povinnostem Českého rozhlasu jako média veřejné služby odrážet současný svět ve vší jeho rozmanitosti i problematičnosti a mj. přispívat k porozumění a toleranci mezi generacemi. Vždy tak činil a činí vedle jiných forem i dramatickou uměleckou tvorbou. V ní klade důraz nejen na uměleckou kvalitu, ale i na hledání současných výrazových prostředků. Rozhlasová adaptace hry Zuzy Ferenczové Problém (Vyskočit z kůže) je právě jednou z podob naplnění této snahy, což mj. ocenila i odborná mezinárodní porota na letošním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio.

Ing. Libor Vacek

Dovolte k tomuto obšírnému uvedení do souvislostí několik poznámek. Podle mého názoru natočení této hry nebylo chybou. Český rozhlas má za povinnost přicházet s tématy, která jsou třeba i konfrontační, a to jak obsahově, tak formálně. Hodnocení mezinárodního sboru nezávislých odborníků na letošní soutěži Prix Bohemia Radio potvrzuje, že jde o text potřebný, aktuální a vycházející z moderních trendů evropské dramatiky. Z tohoto hlediska si rozhlasoví tvůrci zasluhují uznání, a to i za odvahu vyzkoušet riskantní cestu, opustit tvůrčí stereotypy. Umění se vždy pohybuje na hraně konvence a jejího překračování. Není třeba s tím vždy nadšeně souhlasit, ale instituce, jako je veřejnoprávní rozhlas, by měla vytvářet podmínky i pro takovéto odvážné projekty, a to i za cenu rozporuplných reakcí a nejednoznačného přijetí.

Na druhou stranu uznávám, že výrazová razance (byť jsem si vlastním poslechem ověřil, že není v takové frekvenci, jakou uvádíte) by měla vést dramaturgii k odpovědnému zvážení vhodného času, v němž bude takový projekt zařazen do vysílání. Tato věc má řadu souvislostí, které není radno podceňovat.

Tuto výhradu jsem dramaturgii Dvojky sdělil a budu v tomto smyslu o této konkrétní hře i o dalších podobných projektech s odpovědnými pracovníky diskutovat.

Věřím, vážený pane Roubíčku, že vysvětlení pana dramaturga Vacka i můj komentář přijmete s pochopením.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu